Začal bych známým citátem: „Pokud nebudete pracovat na svém snu, zaměstná vás někdo jiný, abyste pracovali na tom jeho…“
Něco podobného by se dalo říci o mém životě. Brzy jsem začal pracovat na plnění svých snů. Nechtěl jsem být zaměstnancem, plnit svědomitě i neefektivní povinnosti a dívat se na okolí bez možnosti cokoliv změnit. Nechtěl jsem, aby můj život kdokoliv řídil směrem, kterým jsem nechtěl jít.
Hromadu let jsem trávil budováním byznysu, kontaktů, uspokojování svých tužeb a potřeb. A poté jsem se dostal na křižovatku. Kam dál? Nový byznys? Nová partnerka? Nebo nové auto? Co bych vlastně chtěl víc, já, bývalý číšník a barman, nakonec i poměrně úspěšný podnikatel. Ale něco tam bylo, něco skrytého, něco, co jsem potřeboval udělat. A nevěděl jsem jak a kde to hledat. Až jednou, před pěti lety, jsem si sedl k počítači a poprvé napsal několik prvních stránek první knížky. Nic zásadního se ale neměnilo.
Stále hlouběji uvnitř mne ale klíčila myšlenka, že nejdu správným směrem. Byznys se stal jiným.
Před tím jsem si byl jistý, že to jsou peníze, úspěch, postavení, co mě udělá významným a šťastným. Jednou na vrcholu, hned na to se potácíte u dna a neštěkne po vás pes. Jsem moc rád, že jsem začal brzy, bylo mi teprve pětadvacet, a prošel si divoká devadesátá. Přestože tenkrát nebylo jiné měřítko než peníze. Respektive auto, oblečení, hezká holka po tvém boku. Peníze bylo nutné mít za každou cenu. Doslova. Hodně lidí díky tomu muselo do vězení, utéct z rodného města, protože dlužili půlce známých, nebo dokonce do márnice. A že jich nebylo málo. Prostředí tomu nahrávalo. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, jak dalece nás ovlivňuje politika, a to hlavně jako vzor chování. Během těch dvaceti let mého podnikání se politika s byznysem slila v jednolitou nervózní, neustále se přeskupující masu. Lidé v korporacích pochopili, že ne práce, ale intriky, politika, sázka na jistotu, jim pomůže dohrabat se k jakýmsi jejich snům, aby záhy zjistili, že se objeví další a další přitažlivá lákadla, vysoké pozice, luxusní dovolené, nové Macy a jen pár jednotlivců pochopilo, že tenhle krysí závod nikdy nevyhrají. A najednou, když se náhodou ocitli mimo soukolí, zjistili, že vlastně nejsou. Byli jen tou pozicí, která byla výhodná pro jejich rádoby přátele, se kterými tehdy měli společné zájmy, sdíleli zážitky na sociálních sítích, tužili se na teambuildingu, ale najednou bylo po všem. Hodně z nich ztratilo smysl života. Byli totiž jen součástí systému, a ten je hravě dokáže nahradit. Přervali svá minulá přátelství, někdy i rodinná pouta, aby sloužili všežravému systému korporací a státu. Zdá se jim, že mimo něj jsou bezvýznamní. A chtějí zpět za každou cenu. Když to nejde, znal jsem i takové, co si kvůli tomu vzali život. A tohle vše zprostředkuje a legalizuje politická scéna, která staví na piedestal obdivu to, že se může lhát, mohou se měnit pravidla za pochodu, může se nebrat odpovědnost za své činy, mohou se krást nápady a vydávat je za vlastní, může se být arogantní, což se marně považuje za ukázku síly. Nakonec se sebeláska stala vrcholnou hodnotou vysokých manažerů. Musíte myslet hlavně na sebe, aby to vyhovovalo hlavně vám, vtloukají jim do hlav. Musíte se mít prý u toho hrozně moc rád. Nejradši ze všech. Nikoho ani nenapadne, že je učí sobeckosti. A že může existovat skupina lidí mimo tento systém, kteří chtějí být svobodní, kteří chtějí podnikat, cestovat, milovat se. Pomáhat druhým. A těmto lidem nerozumí. Nechtějí. Vzalo by jim to jejich Matrix. Po překročení Rubikonu už není cesta zpět. Kolikrát jsem slyšel: „Já ale musím chodit do té kanceláře, jinak nevím, co se sebou…“ nebo „Hele, moc mě to nebaví, ale mám své jisté a nepředřu se.“ Odkud to ti lidé mají? Ze vzorů. A vzory začaly být pofidérní, krátkodobé, objevilo se nespočet samozvaných vzorů na cokoliv si vzpomenete. Extrémy přitahují, ale nežije se v nich dobře. Raději chuť virtuálního steaku, než jediná svobodná myšlenka.
A tohle jsem nechtěl. I když jsem si plnil sny, energie na odklízení klacků pod nohami, ať ze stran státní mašinerie nebo ždímajících kariéristů, začala být nad moje síly. Asi právě pro to, že jsem cítil přicházet změnu. Změnily se mi sny. Jsem spisovatel. Je vlastně o co stát? Sám jsem se rozhodl. Takže je. Nikdo mě nenutil, nikdo mě neučil. Ani já nejdříve nevěděl, že jsem. Jen ten zvláštní pocit, že mě cosi vzrušujícího ještě čeká. A propadl jsem tomu. Tomu stavu, kdy utváříte příběh, kdy jste součástí dění, součástí milenců nebo umírajícího starce, součástí story. Procházíte ulicemi antického Říma, tak jste si to vždy představovali před spaním, ale teď je to skutečné, vidíte dlažbu, cítíte vůně a pachy. Můžete být kým chcete. Je to droga. A když vám okolí řekne, že při čtení cítili to samé, je to zásah. A vy najednou přesně víte, že děláte to, co dělat máte.
Ne, nejsem anarchista. Jen jsem zariskoval a vystoupil z toho systému, vystoupil z komfortní zóny a vykročil do neznáma. Věřím, že si své sny splním. A budu za ně bojovat.
A vy si nenechte vzít ty své. Prosím vás.
Štěpánova nejnovější KNIHA Krása bezvýznamnosti je tu!
Zdánlivě nesouvisející příběhy – jeden ze starověkého Říma, viděný očima mocných, a současný, jehož hrdina je obviněný z vraždy. Běh času se z jeho pohledu zdá být krutý, z pohledu dějin je to však jen malichernost. Vše má někde svůj počátek, vše se prolíná…