fbpx

2 dubna

Z motorky na vozík a z vozíku do reprezentace. Příběh Zbyňka Sýkory, který začal žít, až když usedl na vozík

0  comments

V sedmnácti měl nehodu na motorce a přemýšlel o smrti. Teď hraje florbal za reprezentaci vozíčkářů, vyrábí sportovní vozíky pro celý svět a má krásnou ženu a dvou letého syna. To je příběh Zbyňka Sýkory, věčného optimisty, milovníka sportu a života.

Do 21. října 2001 žil Zbyněk život tak nějak, jak to šlo. Jako malý chtěl být autoelektrikářem po tátovi. Když byl větší, chtěl kreslit a malovat. Sám o sobě říká, že byl takový sedák. Většinu času trávil na statku, s traktory, nebo motorkami, které s tátou opravovali. Nikdy nesportoval, jen v zimě zkoušel bruslit na rybníku a v létě hrát fotbal, ale nikdy mu to nešlo. Nebyl žádný sportovec, ani po tom netoužil. „V šestnácti letech jsem měl 117 kilo, takže jsem byl dost v objemu. Vykrmený do objemu.“ Celkově měl Zbyněk velmi uzavřený život, což si teď umí jen málokdo představit.

Co se 21. října 2001 stalo?

Ten den jsem boural na motorce. Náklaďák, který řídil člověk z vedlejší vesnice, se kterým se od mala známe a do dneška se potkáváme, mi nedal přednost a já jsem pod něj vlítnul. Z bouračky mě při vědomí odvezli do nemocnice v Českém Krumlově. Stěžoval jsem si na bolest nohy a břicha, ale byl jsem při vědomí a celkem v pohodě. Po vyšetřeních zjistili, že mám prasklou slezinu, tak mi ji vyndali. Měl jsem zlámaná žebra, natrženou plíci, hematom na srdci, plicní embolku a otevřenou zlomeninu v noze. Dávali mě dohromady a po dvou dnech jsem upadl do bezvědomí. Po dvou týdnech probrali, ale už ochrnutého. Rodičům řekli, že mají být rádi, že vůbec žiju.

 Po jaké době jste se vrátil zpátky do života?

Po necelém roce, když jsem se vrátil z rehabilitace z Kladrub, jsem šel rovnou na internát a pokračoval na střední škole průmyslové Dukelské. Akorát jsem musel zpátky do třeťáku.

 „Dobrý bylo, že pár lidí z mojí třídy propadlo, takže jsem se s nimi znovu potkal, to bylo dobrý.“

Hodně sportujete, proč a kdy jste začal?

Ono nevíte, co se životem. Prvních pár dní po nehodě jsem si myslel, že se zabiju. Doktoři mi pořád dávali naděje, že budu chodit, tak jsem si říkal „Tak jo, nějak to bude.“ Ale jednou mi primář z Budějovic řekl, že už chodit nebudu, ať se s tím smířím. Tak jsem to nějak přijal a od té doby se to začalo zlepšovat. V Kladrubech jsem potkal kluky, co byly dvacet, třicet let na vozíku a žili a sportovali, jako zdraví. Tak jsem na ně koukal a říkal si on se dá hrát basket, dá se dělat atletika, dá se jezdit na kole. Zjistil jsem, co se dá a co ne. A tak jsem se dostal na mistrovství světa v hodu diskem, do německé profesionální basketbalové Bundesligy a florbalové reprezentace.

„Zpětně jsem zjistil, že je dobře, že se mi něco takového stalo. Potřeboval jsem restart. Díky sportu jsem začal cestovat, začal jsem kvalitně a normálně žít. Našel jsem si přátele, začal jsem být nezávislý, začal jsem pracovat.“

Založil jste florbalový klub a teď vyrábíte sportovní vozíky. Co vás k tomu vedlo?

Začali jsme postupně. Nejdřív jsme sesbírali kluky z atletiky a začali florbal trénovat pod klubem SKV Králové České Budějovice. Později jsme se stali součástí největšího florbalového klubu v jižních Čechách, za což jsme strašně rádi, protože jsme chtěli být součástí velkého, fungujícího klubu. Být v klubu se zdravými je další a velký krok k socializaci, k zapojení nás na vozíku k těm, co běhají. Měli jsme lidi, ale zjistili jsme, že nemáme vozíky. Na trhu nebylo nic, co by odpovídalo našim představám a možnostem. Tak jsme se rozhodli, že si je budeme vyrábět sami.

Zdroj: www.ultina.cz
Zdroj: www.ultina.cz

V čem jsou vaše vozíky jiné?

Ultina je individuální a „handmade“. Nesnášíme styl sériové výroby a nikdy sériovku nebudeme dělat. Protože na tom vozíku všichni sedíme a víme, že pokud bude mít vozíčkář dokonalý vozík, dokáže svůj hendikep využít stonásobně jinak. Dokáže využít svůj potenciál. To je jako když si necháte ušít boty od ševce nebo sukni od švadleny. Když vám sukně není, nechcete v ní být, nejste v ní spokojená, nechcete se v ní nikde ukazovat, nebaví vás. Ale když vám padne a cítíte se v ní dobře, tak v ní dokážete, co chcete. A odtud to začíná.

Vyrábíte jen lokálně, nebo máte zakázky po celé republice?

Primárně jsme chtěli vyrábět vozíky, které by pokryly jen naše potřeby. Možná kvůli naší filosofii a směru, který jsme řekli, že nikdy neporušíme, se nám takhle daří a produkt je celosvětově žádaný. Teď máme zakázky z celého světa. Jelikož máme nějaké obchodní dovednosti a zkušenosti, jazykovou bariéru nemáme, takže to jde i do světa. Máme svoje dodavatele z Tchaj-wanu, Anglie, Ameriky. Z neziskového sektoru jsme najednou přešli do byznysu. Řešíme clo a všechno, na co jsme ani náhodou nepomysleli, když nás to tenkrát u piva napadlo. Všechno se to seběhlo za dva roky.

Zdroj: www.instagram.com/michaelasykorova7
Zdroj: www.instagram.com/michaelasykorova7

Máte rodinu, ale máte na ni čas?

Můj největší problém je, že všechno, co dělám, mě baví. Vím, že doma moc nejsem, ale večer, když nemám trénink, se snažím být s rodinou. S ženou (Míšou) jsem se seznámil před osmi lety na florbale a máme dva a půl roku starého Zbynďu juniora. Je to láska, štěstí a terorista. Milujeme ho a máme z něj obrovskou radost. Míša je úžasná máma. Já jsem hodně vytížený, pracovně i sportovně, takže se mu hodně věnuje Míša sama a je to na Zbynďovi vidět. Přijdu domu a on mě vždycky přivítá a já úplně pookřeju. Každý den sype z rukávu nová slova, co se s mamkou naučil. Jsem na něho pyšný a ohromně mě nabíjí. To, že to funguje doma, vnímám jako velmi důležité a základní. Když to funguje doma, může to potom fungovat všude jinde.

V září roku 2016 Zbyněk Sýkora s Ivanem Nestávalem spustili projekt, který připravovali dva roky. Vytvořili záložku PARASPORT na internetovém serveru aktualne.cz. Po celosvětové analýze, jak která média informují o sportovcích na vozíku, vyšel tenhle skromný projekt v nejvyšších číslech. Myšlenka, která vznikla v Masných krámech v Českých Budějovicích u piva, se stala největším prostorem věnovaným vozíčkářům na světě. „Je to takové naše dítě,“ říká Ivan Nestával.

fotografie: Archiv Zbyňka Sýkory


Tags


You may also like

{"email":"Email address invalid","url":"Website address invalid","required":"Required field missing"}

Get in touch

Name*
Email*
Message
0 of 350
>

Privacy Preference Center