V dnešní době už není láska mezi dvěma světy výjimkou. Často na ulicích potkáváme smíšené páry držící se za ruce. Svou odhodlaností dávají tak okolí najevo, že jejich vztah je reálný. Co ale řeší takové páry? A opravdu nejsou kulturní rozdíly překážkou v partnerském životě? Víme? Pokusíme se roztáhnout oponu této scény.

Řekla bych, že nejčastější seznámení dvou národností se odehrává především na internetu. Síla moderní doby spojená se sílou techniky dokáže nejen objednat a koupit nejnovější kus nábytku, ale také zařídit lásku. A to prosím i bez objednávky a koupě. Další cesta k zajímavému cizinci či cizince by mohla být skrz výměnné pobyty. Studentům je na školách nabízena spousta možností zahraničních cest, no a proč se při nějaké takové hned neseznámit, že? V neposlední řadě svého budoucího manžela, anebo manželku potkáme někde na cestách při svých volnočasových aktivitách, třeba při hraní plážové volejbalu.

Ať už se ale seznámíme kdekoliv, vždy s protějškem vstupuje do vztahu také jeho kultura, zvyky, náboženství a rodina, která má většinou ještě zarytější zvyklosti než partner. A nebojí se je vytasit v tu nejméně vhodnou dobu.

Většinou takový první mutli kulti šok přijde, když představíme partnera rodičům. Naši, čeští rodiče, si zejména pro nás ženy, přestavují namydleného Pepu Nováka, který každého 20. v měsíci přinese výplatu domů. Tato představa se od, sic namydleného, ale přesto snědého cize mluvícího Fabricia dost liší. Stejné pocity zmatenosti prožívá i rodina na druhé straně. Představa stejně mluvící vlastenky se rozplynula. V ten moment zahájí nový pár vysvětlovací kolotoč a vysvětluje se a vysvětluje. V nejlepším případě jsou všichni smíření s aktuální situací a z prvního „boje“ vychází partneři jako vítězové. Bohužel ne vždy to ale skončí šťastně.

Když už jsme za seznámením s rodinou, která se stejně neubrání dobrým radám hned při první příležitosti. Přichází na řadu společný život. Tam už záleží jak dalece jsou od sebe muž se ženou vzdáleni, ne láskou, ale kulturou a zvyklostmi své země, ve které vyrůstali. Jiné situace totiž nastávají, když se potká krásná blondýna z jižní Moravy a vyvoněný exotický šejk z Emirátů. Jiné zas, když na sebe narazí ambiciózní brunet z Prahy a půvabná sportovkyně ze Španělska.

Dát dohromady milovníka vepřového s odpůrcem krkovičky, uheráku a slaniny by se mohlo zdát jako nemožné, ale třeba právě ta blondýnka se šejkem to zvládli. Možná jim chvilku trvalo než našli společnou řeč, možná se kvůli tomu i pohádali. Je-li ale ve vztahu dostatečná tolerance a porozumění, dá se zvládnout i to, co na první pohled vypadá jako nemožné. A to, podle mě, platí nejen pro bruneta z Prahy a sportovkyni ze Španělska, ale obecně pro všechny.

Ve vztahu dvou národností se nezrodí jen láska, ale také společná řeč. Většinou si páry najdou řeč skládající se z jejich rodných jazyků plus jeden, který je spojil. Často bychom tedy mohli slyšet větu tří jazyků, které rozumí především její tvůrci. Postupně se ale tato mluva vytrácí, většinou, a převládá již jen jeden jazyk.

A právě „řeč“ je jeden z hlavních představitelů v roli „nedorozumění“. I když nám angličtina jde, i když se bez problémů domluvíme, přijdou situace, kdy jedno z mnoha slovíček pochopí náš protějšek jinak. A hned se rozbliká kontrolka nedorozumění.

Spojení dvou jedinců je zajímavé samo o sobě a ještě víc, když se přidruží jiná kultura. Láska si ale nevybírá. A i když pocházíme z různých míst. Mluvíme různými jazyky, naše srdce bijí stejně.

Máte i vy podobný příběh jako Španěl Fabricio, anebo blondýnka z Moravy?