Baví mě vnášet smysluplnost do našich šatníků. Jsem toho názoru, že vzhled je odrazem našeho charakteru a sebevědomí. Barvy, které rádi nosíme, typy vzorů i výška podpatku či velikost doplňků o nás hodně prozradí. Mám radost, když vidím, že se mým klientům zvýší sebevědomí, více začnou vnímat sami sebe a své potřeby, nebojí se mít svůj styl vyjádření, mají se více rádi a dávají si náležitou péči, kterou říkají i ostatním, že si sami sebe váží. Je krásné vidět ženu, jak se na sebe usmívá a užívá si být ženou, stejně tak jako když se muž nebojí být vidět a ukázat, co v něm opravdu je. Miluji svoji práci. A jak jsem se k ní dostala?
Narodila jsem se na dnešní dobu do poměrně velké rodiny, mám sedm sourozenců, z toho tři mladší sestry. To ode mě vyžadovalo, abych se o své oblečení vždy dobře starala, aby ho po mně mohly sestry nosit. V momentě, kdy jsem si už oblečení začala pořizovat sama, z kapesného nebo brigády, musela jsem si opravdu dobře promyslet, co si koupím.
Pamatuji si, když jsem poprvé byla v Brně ve Vaňkovce a připadala jsem si úplně ztracená. Tolik obchodů s oblečením jsem do té doby ještě neviděla. V duchu jsem si říkala, jak ti všichni lidé mohou vědět, do jakého z obchodů jít? Všude lákají na výhodné ceny, prodejní asistentky vás všude ujišťují, jak vám to či ono sluší, ale kde je pravda? Jak poznat to pravé pro mě?
Nezbývalo mi nic jiného, než začít pozorovat a dělat si průzkum. Nejprve jsem analyzovala obchody podle výloh. V jaké kvalitě to oblečení může být? Odpovídá to zmíněným cenám? Nebo je to jenom pozlátko? Jak mají outfity sladěné? Je to pouze prodejní kýč nebo to má hlavu a patu? Až poté jsem šla dovnitř, kde se mi vše už jenom začalo potvrzovat.
V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, jak by bylo super a každému člověku by jistě pomohlo, kdyby měl svého konzultanta, poradce, který mu se vším pomůže. Od výběru vhodných barev, přes střihy až po obchod, kde vše pořídit. V tomto názoru mě začal také utvrzovat fakt, že se kolem mě objevovalo čím dál víc lidí, kteří tvrdí, že nemají, co na sebe, byť mají skříně plné k prasknutí.
Když jsem byla ve třeťáku na gymplu, kde jsem všem na otázku: “Co budeš dál studovat, čím se chceš živit?” odpovídala, že designem, architekturou, postupně mi docházelo, že to říkám opravdu jenom ze zvyku. Že to není můj hnací motor a to, co by mě naplňovalo pocitem smysluplnosti. Už od svých devíti let, kdy jsme tragicky přišli o taťku, jsem si řekla, že chci v životě dělat jenom to, co mě bude naplňovat a bavit. Člověk nikdy neví, kolik času mu je na světě dáno, ať to tedy stojí za to.
Aha moment přišel ve chvíli, kdy za mnou o obědové pauze přišla spolužačka Verunka a říká: “Jak to děláš, že to oblečení umíš tak nádherně zkombinovat? Mně by to nenapadlo. Moc ti to sluší.” Nejprve jsem si říkala, že snad každý má do jisté míry rozvinutý cit pro to, co si obléci a co ne, ale pak jsem si začala uvědomovat, že tomu tak nemusí být. Někdo má prostě dar a cit pro jiné věci. Proč bych to tedy ostatní nemohla učit? Mám se kam posouvat, ráda se vzdělávám, jsem přátelská, proč bych se nemohla stát profesionálním poradcem v oblékání?
Netrvalo to moc dlouho a pustila jsem se do prvních rekvalifikačních kurzů na barvové a stylistické poradenství a vizážistiku. Začala jsem kamarádkám a známým pomáhat s barvami, jak své dosavadní oblečení ladit. Poté jsem se přestěhovala do Zlína, poté do Prahy, kde jsem čerpala inspiraci a odvahu do toho, pustit se do toho pořádně. Přicházeli za mnou již pro mě cizí lidé s prosbou a touhou udělat v životě změnu. V tu chvíli mi opět došlo, že to už není jenom jako hra s kamarádkami, které znám, ale že to někomu může opravdu změnit život. Chtěla jsem lidem pomoct.
V průběhu prvních dvou let mi došlo, že činnost, kterou dělám, je opravdu potřebná a pro některé překvapivě i žádaná. Začali mě oslovovat lidé z různých koutů republiky. Čím větší jsem měla praxi, tím víc mi docházelo, že nestačí lidem určit barvy, které by měli nosit proto, že jim sluší a ladí k jejich vizuálním prvkům, ale že je potřeba také přihlédnout k významu jednotlivých barev a v čem nás mohou podpořit. Občas mi totiž lidé říkali: “To je pěkné Veroniko, že mi tato barva sluší, ale nosit ji nebudu. Nesnáším ji!“ Další poznatek, že také nestačí pouze člověka zaškatulkovat do některé ze základních kategorií postav a podle toho mu doporučit střihy, vzory, doplňky, ale že i toto má druhou stránku věci. To je na mé práci to krásné, s každým člověkem řeším jiné potřeby, učím se něčemu novému. Ať už přístupu k individualitě každého z nás, tak různým potřebám a osobním pocitům klientů. Vše se musí potkat, aby to mělo smysl a vysněný efekt.