Jak to většinou bývá, lidé si začínají všímat hrdinů až po smrti. Bylo tomu tak u Nelsona Mandely, Steva Jobse či Israela Kamakawiwo’ola. Příběh pana Nicholase Wintona tomu není výjimkou. Položte si otázky: Znal/a jsem příběh pana Wintona už před jeho smrtí? Věděl/a jsem, co všechno dokázal a jaký to byl hrdina?

Nechci vám popisovat příběh pana Wintona, určitě jste ho už na internetu četli. Jen bych rád připomněl, že to byl pan s velkým „P“. Nositel Řádu Tomáše Garriguea Masaryka a Řádu Bílého lva, člen Řádu britského impéria a britský burzovní makléř, který v roce 1939 zachránil 669 dětí z okupovaného území Československa.

Myslím si, že hodně lidí říká, že něco nejde udělat, protože to nikdy ani nezkusili. Je to jenom záminka. Většina věcí i zdánlivě nemožných tvrdou prací dosáhnout lze. Myslím, že je to vůle, co lidem často schází.

Pokud bych měl charakterizovat pana Wintona jedním slovem, tak by to byla skromnost. Často říkával, že by to lidé na jeho místě udělali také, ale nemyslím si, že by našli takové množství odvahy, které měl pan Winton. Polovinu života tajil svou minulost.  O jeho činnosti se čirou náhodou dozvěděla jeho manželka Grete, která našla historické dokumenty na půdě. Sám Winton je chtěl vyhodit, manželka je ale předala historičce a ta celý příběh proslavila.

V minulosti byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za mír. Přes 250 000 českých studentů dokonce podepsalo petici, aby byla Wintonovi Nobelova cena udělena. On ale skromně tvrdil, že o pocty a slávu nestojí.

Příběh pana Wintona je jiný, než ostatní příběhy o osobním rozvoji. Pokud se ale podíváte ze správného úhlu na jeho výroky, zjistíte, že se od ostatních příliš neliší. Tento výrok je toho ukázkovým příkladem:

Jsem šťastný, když slyším, že jsou tu lidé, co se z mého hlediska snaží dělat dobré věci. Není tu ale dost lidí, kteří na tom tvrdě pracují.

Pokud se o osobní rozvoj zajímáte delší dobu, už asi víte, že úspěch a tvrdou práci nepotřebujete jen v zaměstnání či vlastním byznyse. Pan Winton to dobře věděl. Záchrana dětí v roce 1939 byla psychicky velice náročná, ovšem nebyla jedinou činností, kterou pan Winton za život dokázal. Po válce pracoval v Ženevě pro OSN, kde zachraňoval uprchlíky. Od svých 62 let zasvětil svůj život charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory.

Myslím, že hodně štěstí vám přinesou děti, ale taky hodně neštěstí, když se jim nedaří. Myslím, že štěstí přináší, když se vám daří dělat to, co máte rádi.

Dělat to co máte rádi. To je přesně to, co pan Winton dělal celý život. Při psaní tohoto článku jsem se poměrně zamyslel nad jeho životem. Kdyby žádná válka a Hitler nebyli, mohl být pan Winton velmi úspěšným člověkem i v jiných oblastech. Pokud dělá člověk to, co ho baví, dříve či později se totiž setká s úspěchem.

 Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.

Nedávno jsem v nějaké knize četl podobný poznatek. Pokud lidé nebudou konat dobro a budou pasivní, zlo vyhraje. Pan Winton celý život konal aktivní dobro a proto ho obdivoval, a ještě dlouho obdivovat bude, celý svět. V roce 1999 byl o příběhu pana Wintona natočen film – Všichni moji blízcí. Film doporučuji především lidem, kteří nezažili druhou světovou válku. Pan Winton nezachránil životy 669 lidí. Zachránil život desítkám tisíců lidí, kteří jsou potomky „Wintonových dětí“. Pan Winton zemřel 1. července 2015 ve 106 letech. Závěrem přikládám jeden citát, dle mého názoru nejlepší ze všech.

Nic není neuskutečnitelné, pokud to neodporuje zdravému rozumu.