Jedu vlakem z Bratislavy a mám v poště zprávu:
„Poslyš Karle… bylo by super, kdybys napsal svůj životní příběh, něco ve stylu jako si říkal na startovacím semináři!“ píše Štěpán ze Světa Úspěšných.

Ve svých dvaapadesáti letech se cítím ještě příliš mladý na psaní životních příběhů. Navíc mám pocit, že každé ráno natáčím další díl do seriálu “Architekt vlastního života”, a tak vlastně pořád začínám. Mimochodem je to skvělý pocit. Nebudu tady psát o tom, jak jsem jako malý kluk sbíral kameny a nosil je o kus dál na hezkou vyhlídku. Leží tady přece miliony let a bylo by fajn jim změnit výhled. Myslím, že ani kariéra vrcholového sportovce nestojí za podrobnější popis. To, že jsem ve dvaceti letech, za bouřky, dostal zásah bleskem a chvíli jsem se viděl z jiného místa může znít jako kuriozita, nicméně se to všechno stalo. A bylo toho ještě mnohem víc.

To nejpodstatnější, co považuji za klíčový okamžik se odehrálo v mých 33 letech. Bylo to 27.7.1999. Právě jsem ukončil sportovní kariéru karatisty, provedl inventuru dosavadního života a trochu se rozhlédl. Rodina, dítě, plný šuplík medailí, objem bicepsu 42 cm, skvělá kondice a úplně prázdné bankovní konto. Ono totiž, pokud děláte něco, co vás baví, vnitřně naplňuje, přináší to radost do života, ale nevydělává peníze… pak se jedná spíše o sport. Chodil jsem do zaměstnání a ať jsem dělal co jsem dělal, měl jsem pořád stejnou výplatu. Tenkrát jsem se, na sebe, vnitřně hrozně naštval. Něco bylo špatně. Potřeboval jsem peníze. Pro rodinu, pro děti, pro mojí maminku, která už byla hodně unavená. V hlavě mi běžely otázky: „Jak je to možné? Jsem šikovný, pracovitý, jak to, že nemám nic jiného než ten šuplík medailí?!” A tehdy mi to cvaklo! Jako když zapadne jedna kostka lega do druhé. CVAK! Muselo to být slyšet na kilometry. Šel jsem ven, rituálně spálil montérky, podíval se nahoru k nebi a pronesl tu kouzelnou mantru: „Končím s chudobou, jdu do podnikání!

Moje první zkušenost byla příležitost v MLM (Multi Level Marketing). Pozvali mě do jiného města na obchodní jednání. Před sálem seřazená vozidla jako BMW, AUDI, MERCEDES a můj zánovní Favorit. Na sále asi 200 podezřelých osob v oblecích a kravatách, hlasitá hudba a pořád se tleskalo. Na pódiu se střídali moderátoři, mluvili o číslech, o životě, o produktu, o investici a úspěchu. Ještě dnes se usmívám při vzpomínce na ten okamžik. Mezi lidmi jsem zahlédl známého, a tak jsem se ho přímo zeptal. Funguje to? Odpověď mě nadchla: “Jsem tady už půl roku a co myslíš, jsi chytřejší nebo hloupější než já?” No a bylo to. „Když ty, tak já dvakrát!” Problém? Investice! Osmdesát tisíc korun. Kde je vzít? Úvěr… Když jsem přišel domů a řekl své ženě, že končíme s chudobou a jdeme do podnikání a že potřebuji podepsat úvěrovou smlouvu. Rozplakala se… „To ti nebude fungovat! Nezvládneš to! Zbláznil ses?!” Dnes už to chápu, měla strach. Ale podepsala. Šel jsem do banky, vyřídil úvěr a dostal osmdesát tisíc korun. Nikdy jsem tolik peněz v ruce nedržel. Měl jsem je asi pět minut a můj budoucí kolega vyplnil platební příkaz na investici. Přistoupil jsem k okénku, podal pokladní svazek bankovek, slečna pokladní je uchopila za druhý konec a já jsem je nemohl pustit. Vteřina rozpačitého ticha. Hlavou mi běžel katastrofický scénář, když v tom mě kolega nakopl do kotníku. Lekl jsem se, pustil bankovky a ty zmizely v nenávratnu. Okamžitě jsem spadl do “po nákupní krize”. Co jsem to udělal?! Neměl jsem ještě raději chvíli počkat?! Ohrozil jsem celou rodinu… zasloužím si trest smrti! No ale kolega vedle mě zářil radostí. Pogratuloval mi a říká: „To je skvělé, gratuluji. Máme zainvestováno a teď potřebuješ změnit image.” Připadal mi jak mimozemšťan. Tak dobře, vyndal jsem posledních dvěstě korun. Šel jsem do second handu a koupil si svůj první obchodní dress code. Bílé plátěné kalhoty, modrou košili a červené sako za osmdesát korun. To, že bylo dámské jsem zjistil až za čtrnáct dní. Oblékl jsem se a jel na první obchodní trénink. Dostal jsem první informace, odpovědi na své otázky a zase mě pochválili. Odjížděl jsem s informací, že potřebuji motivaci, nějaký cíl, nejlépe nové auto.

Tak fajn. Zajel jsem u nás v Jablonci do autosalónu a hned ve svém novém oblečení. V rukou jsem držel složku z tréninku, vstoupil jsem do show roomu a pronesl jsem: „Dobrý den, končím s chudobou a potřebuji nové auto!“ Prodejci se rozprchli do prostoru a najednou měli všichni hodně práce. Po chvíli jeden z nich, zřejmě vzadu losovali a on prohrál, se opatrně přiblížil a zeptal se mě s čím by mohl pomoci. Zopakoval jsem tedy své přání a ukázal na velký vůz, který se mi líbil. Byl to Opel Zafira, cena dvěstědvanáct tisíc, auto roku 1999. „Je konec června a šestého září si pro něj přijdu.”, prohlásil jsem rozhodně a vnitřnosti se mi kroutily strachem. Prodejce se usmál a pronesl „To nepůjde, je to auto roku a čeká se minimálně tři měsíce.” Podíval jsem se do poznámek z tréninku. Měl jsem tam napsáno: „Když něco chceš, musíš mít postoj!” Tak jsem se mu podíval do očí, zaujal postoj a prohlásil: „Buď si ho tady vyzvednu šestého září nebo nebude obchod!” Zablesklo se mu v očích, usmál se a odpověděl: „Dobře, ale sepíšeme závaznou objednávku!”, no a tak jsem to podepsal. Vyšel jsem ven ze show roomu a lapal po dechu. V bance úvěr na osmdesát tisíc, tady objednávka za dvěstědvanáct tisíc, na kontě 280 korun. No nic, jdeme na to. Podle poznámek jsem udělal poctivou přípravu, vzal si měsíční dovolenou v práci a šel obvolávat první kontakty. Už jsem vám řekl, že jsem v té době koktal? Jako přeučený levák na praváka, můj mozek posílal na hlasivky dvojité signály, které se blokovaly a já jsem nemohl dýchat. V té době ještě byly telefonní budky a já jsem vedl dlouhé nesouvislé hovory s potenciálními obchodními partnery. Zkráceně? Za srpen jsem vydělal dvěstěsedmnáct tisíc a s autem jsem vyjel 6.září.

Moje první cesta byla za maminkou do Prahy. Zastavil jsem před domem a zazvonil. Maminka vyšla ven a rozplakala se… „Kájo, kde si to auto ukradl?!”… tak tohle byly počátky mého podnikání. Dnes je to už jinak. Udělal jsem spoustu dalších rozhodnutí. Dobrých i špatných. Dnes už vím, že každé rozhodnutí je lepší než žádné. A peníze? Můj život, život mé rodiny i naše budoucnost má větší hodnotu než osmdesát tisíc korun. Nemyslíte? Už jsem v Praze. Vystupuji z vlaku a těším se domů. Moje tříletá dcerka na mě čeká a potřebuje mojí ukolébavku.

Tak zase někdy z vlaku.

Karel Pavlatovský
Obchodní architekt