V poslední době se zamýšlím nad myšlenkou dávání a přijímání dávání. Co mi v poslední době otevřelo oči?
Začalo to mým bývalým přítelem, pro kterého jsem se mohla roztrhnout, ale on to nedokázal zcela ocenit a mě trápila myšlenka: “Co po mně ten člověk proboha chce ještě víc?!“ Dělám pro něj všechno, ale nevrací se mi nic zpátky. Dělá mnohem méně, mám pocit, jako by mě neměl rád. Jenže stejně ho miluji! Jak je to možné?!
Naše láska odešla a po x měsicích mi na dva týdny vstoupil do života člověk, který mi dal možnost to všechno zažít a podívat se na to, jak to vypadá. Byl to můj nový spolubydlící v době Vánoc, kdy všichni odjeli domů. Když viděl mé sešity, které jsem nechala v kuchyni, chtěl mě učit anglicky. Vše jak si usmyslel, tak udělal, takže v momentě, kdy mi začal říkat, co mám dělat, co očekává, byl neodbytný, neustále mi hučel do hlavy, i když jsem po náročném dni v práci chtěla mít klid (teď nemyslím jen studium).
Neustále se mě ptal, jestli jsem v pohodě. Říkal, že jsem přišla domů pozdě. Očekával neustále děkování. Narušoval mou komfortní zónu, moji svobodu…
To všechno mě nenechávalo klidnou a těšila jsem se, až se naše životy opět oddělí. Moje srdce cítilo výčitky, vždyť on chtěl být jen kamarád a pomoci mi s angličtinou. Ale nedokázala jsem s ním už nadále komunikovat. Nemůže mi někdo říkat, co je pro mě nejlepší, a očekávat, že to udělám. Nejsem cvičená opice.
Každý něco očekává, plánuje. Ale je to jen kvůli tomu, že plánování spojujeme s očekáváním a tím vše zkazíme.
Přestaňte očekávat a tvořit si domněnky.
Vždy mám velký plán, zní krásně, ale pak přichází to moje: “Hm, tak zase spadni. Sama víš, že to tak nebude!” A ejhle, nebylo.
Je to pouze náš výmysl, který si vytvoříme v hlavě a očekáváme, že to ostatní udělají. Pak přichází buď zklamání, kdy druzí vůbec nechápou, co se nám stalo, nebo v horším případě nepochopení a ještě poslouchání: “Stalo se něco? Jsi v pohodě?”
Když cítite, že jste něco provedli a daná osoba se s vámi nechce bavit či vás opustí, tak ji prostě nechte odejít. Věřte, že to jednou pochopíte, ale už není v její silách vám to vysvětlovat. Vezměte si z toho to nejlepší a to je poučení. Sbírejte zkušenosti a zážitky, všechny se vám budou v životě hodit, i když je právě teď vůbec nechápete.
V životě jsme my a ostatní jsou jen části, které si k sobě připojíme nebo odpojíme jako puzzle. Očekávejme tedy jen sami od sebe. Zkuste si něco očekávat sami od sebe, možná se vám stane, že budete zklamaní nebo na to na čas zapomenete a nebude vás to trápit, ale nesplníte to. To samé pochopte i u ostatních.
Každý jsme jedinec, může nás spojovat cokoliv, láska, přátelství, rodina… ale jedinec se vždy rozhodne sám podle sebe. Vaším úkolem je to přijmout, přijmout jeho rozhodnutí a nebýt zklamaní očekáváním. Vždy myslete na to, jak se cítí druhá strana. Snažte se vcítit do jeho situace a zamyslet se nad tím, jak vám by to bylo příjemné. Věřte, že pokud budete člověka dostávat do nepříjemných situací, uteče.
Proč? Častým důvodem jsou nejen naše domněnky, ale také pocit, že dáváme to nejlepší… dáváme všechno. Jenže my žijeme jen v našem světě a ve skutečnosti jsme velkými sobci, protože vlastně vůbec nevíme, co je pro toho člověka nejlepší. Víme, co je pro nás nejlepší, co si myslíme, že je správné – zase domněnky. Jenže každý máme jiné potřeby a ty je potřeba respektovat.
Pokud nesnášíte poránu s někým mluvit, tak se prostě nikdo nemůže divit negativní reakci, když jdete v pět ráno totálně bez spánku hledat kočku a nejprve se ve tmě leknete spolubydlícího, který je skoro po tmě v kuchyni a pak na vás začně svítít baterkou a začne říkat, že je to jen kočka. Když nereagujete, tak vás dorazí větou: “Jsi v pohodě?” Nakonec odcházíte zpět do postele nejen smutní z kočky (v době ohňostrojů) ale také naštvaní, že jste ho urazili, když ve skutečnosti ve vás chtěl vyvolat jen pocit sebeobvinění, že jste na něj byli protivní.
Dávání, očekávání a domnívání je velmi důležité si uvědomovat pro náš osobní i profesní život. Nejhorším mezníkem je pak čekání. A to v podobě, že trávíme čas naprostým prázdnem, což se často stává v momentě, kdy jsme na někom závislí, přičemž skutečnost je taková, že se sami děláme závislými. Ve skutečnosti jsme závislí jen a jen na našem myšlení, vědomí a rozhodnutí. A pak samotné čekání, které někteří jedinci berou jako něco nepřípustného. Ano, je to nepříjemné, ale nikdo vás nenechává čekat naschvál. Tak nasaďte pozitivní myšlení a ze všeho si vezměte to nejlepší, třeba díky tomu se stanou zcela jiné pozitivní věci.
To, že jste domluvení s přítelem či partnerem, když se sejdete v pět hodin – to je ve skutečnosti očekávání. Může jim do toho skočit cokoliv jiného – důležitá schůzka, rozbije se jim auto, skončí v zácpě…. Naše reakce: “No super, jsem mohla dělat úplně jiné věci.” Není to reakce zcela na místě, a vlastně by to s námi nemělo nějak hnout. Vždyť je to normální, stát se může cokoliv, mohli jsme to být my a byli bychom snad šťastní, kdyby na nás byl přítel či partner naštvaný nebo nám to nějak v budoucnu připomínal? “NE!”
Když se vrátím k prvnímu odstavci, cukají mi koutky, nechápavě čtu věty ze své minulosti, až mi připadá, že ji nechápu. Svoboda je nejkrásnější dar, který v životě máme, a ten, kdo se ji snaží narušovat někomu jinému, je slabý, nezralý, prostě zcela nepolíbený životem a jeho smyslem. Kouzlo lásky, ať partnerské, či přátelské je to, že neočekáváme, ale žijeme a užíváme si každého společného okamžiku a zároveň nezapomínáme kdo jsme my samy, co je náš život.
To není sobectví, to je náš život, naše svoboda!
Nezapomínejte na komunikaci, která s tím úzce souvisí. Nebojte se mluvit a říct vše na rovinu. Ano, jsou momenty, kdy je lepší kousnout se do jazyka a přejít to, každopádně bez domněnek a s komunikací se vám bude žít o 100% lépe než nyní.