fbpx

2 dubna

Příběh o muži, který změnil redaktorovi SÚ život

0  comments

Potkali jste někdy někoho, kdo vám absolutně změnil pohled na váš život? Někoho, kdo byl pro vás dosud neznámý, ale jeho slova jako by vám mluvila do duše? Pro mě to bylo dojemné a poučné setkání zároveň.

Byl chladný listopadový večer. Poslední paprsky zapadajícího slunce se prodíraly barevnými korunami stromů, rostoucích v nedalekém parku, a rozplývaly se mi na tváři. Zmeškal jsem svůj autobus. Rozzlobený a zkřehlý zimou jsem si sedl na rezavou zastávku. Studený kov ve mně umocnil pocit hněvu a chladu zároveň. Tehdy jsem ještě netušil, že se tato situace změní na SILNOU lekci, která mi otevře oči.

Uvědomoval jsem si každou jednu minutu, kterou jsem tam musel trčet. Snad jen hudba, kterou jsem poslouchal, mi vylepšovala náladu.

Uplynulo asi 15 minut, slunce zapadlo a v okolí nebylo ani živé duše. Najednou z parku vyšel jeden starší, dobře oblečený pán. Mou pozornost moc nepřitahoval, prostě běžný kolemjdoucí. Pán se stále přibližoval. Nešel sice moc rychle, ale kráčel směrem ke mně. Pořád jsem to neřešil, dokud nebyl asi dva metry přede mnou. Vypadal, že něco potřebuje, tak jsem si sundal sluchátka a v tom promluvil: „Dobrý večer, mladý muži, můžete mi říci, kolik je hodin prosím vás? Moje hodinky mi přestaly jít.“ Nejdříve mě zarazilo to příjemné oslovení, automaticky jsem vytáhl mobil a řekl mu přesný čas. Poděkoval mi a sedl si na druhý konec malé rezavé zastávky. To jsem ještě netušil, co bude následovat.

Mohl mít přibližně 70 let. Na svůj věk měl překvapivě dost vlasů. Byly šedivé jako mraky na obloze a maximálně upravené. Každý jeden vlas měl své místo. Tvář měl strhanou, mírně zarostlou stejně šedivými vousy. Výraz jeho přísného hustého obočí zjemňovaly veselé oči. Měl obuté kožené boty, bylo vidět, že už mají nějaký ten rok za sebou, ale byly v celku zachovalé. Černé tesilové kalhoty a dlouhý kabát z něj ještě nedělaly dědečka gentlemana, ale ten tmavě červený motýlek a bílá košile už ano. Navíc měl na levé straně kabátu na hrudi připnutý jakýsi usušený květ. Kdysi to byla pravděpodobně růže. Byl to takový příjemný dědeček jako ze starého anglického filmu, kde podobní pánové vlastní rezidenci, jezdí na koni a večer u krbu popíjejí čaj.

Už-už jsem si šel nasazovat zpátky sluchátka, když v tom ten pán řekl: „Vy mladí musíte mít stále cosi na uších.“ Při tom se pousmál a pokračoval: „Kam jedete?“ Řekl jsem mu, že jedu domů, a že jsem nestihl autobus. A tady to všechno začalo, naše konverzace, která mě inspirovala k tomu, abych se s vámi podělil o JEHO MOUDROST, a také k tomu, abych se nad svým životem zamyslel.

„Domů, to je hezké, že domů. Já ani nevím, kde mám domov,“ odvětil pan s úsměvem na rtech.

„Proč nevíte, kde máte domov?“ zeptal jsem se, protože jsem cítil, že si chce povídat.

„Vím, kde mám dům, ale domov, to je diskutabilní,“ pokračoval ten milý pán, než jsem řekl „aha“.

„Pro mě je domov všude, kam přijdu,“ to jsem už tušil, že si budeme mít o čem povídat. Takové filosofování mě vždy velmi baví. Neváhal jsem a pokračoval s ním v rozhovoru.

Nepovídali jsme si dlouho, ale stihli jsme si popovídat o tom, co pro člověka znamená domov a nakolik si dokážeme vážit tohoto místa. Shodli jsme se, že domov je skutečně důležitý, a pak NASTALO TICHO. V dálce bylo slyšet pouze vlak přijíždějící na nádraží, ale nic jiného. Pan se zamyslel.

Po tichu, trhajícím ušní bubínky, najednou vyslovil slovo. Řekl ho rázně, ale v jeho hlase byla cítit bolest.

„Vzpomínky.“

Otočil jsem hlavu směrem k němu, podíval se na mě a zopakoval: „Vzpomínky, vzpomínky jsou to nejdůležitější v lidském životě. Bez nich to zde nemá smysl.“

„To je pravda,“ odvětil jsem.

Poslouchejte, něco vám řeknu, tedy pokud vás tím neotravuji.“ Vypadal, jako by to mělo být opravdu důležité, ale přitom smutné. Víte, ten pocit, když se vám v hrudi svírá srdce od bolesti, která se lety ještě nezahojila, ale vy to musíte dostat ven.

„To ne,“ odpověděl jsem: „Mluvte, já budu jenom rád.“

Přisunul se blíž ke mně, podíval se na mě a následně se zahleděl do parku.

Když začal, cítil jsem jeho emoce, nasbírané za celý život. Nedalo se zapamatovat přesně každé slovo, které padlo, ale jeho slova byla jako horké olovo, které vypálilo jeho myšlenku do mého srdce.

* * *

„Nejsem nejmladší, za svůj život jsem toho zažil už hodně. Viděl jsem umírat svého nejlepšího přítele, ale také přicházet na svět své děti. Mám ženu, která je pro mě nekonečnou oporou ve všem. Tedy, měl jsem, ale já cítím, že tu stále je. Stále slyším její smích, když jsme se jako mladí procházeli po hrázi. A ty nekonečné rozhovory, když jsem ji držel za ruku a společně jsme seděli a užívali si života,“ na pár vteřin se odmlčel – a pokračoval: „Myslím, že jsem měl vcelku spokojený život. Vychoval jsem tři krásné děti. Nikdy jsme neměli nouzi o peníze. Měl jsem totiž malý podnik nedaleko našeho domu. Celkem se mu dařilo. Všichni naši přátelé tam rádi trávili volný čas. V podstatě jsem měl všeho dost, i peněz, i lásky. Dokonce i zdraví mi poměrně sloužilo. Ale když tu takhle sedím a mám se ohlédnout zpět na to, co zbylo… Děti jsou už velké, mají vlastní rodiny. Toho nejstaršího jsem viděl naposledy na Vánoce. Víte, bylo toho hodně, ale jediné, co mi teď na stáří zůstalo, jsou vzpomínky. Podnik již neexistuje, ženu jsem doprovodil a moje dny naplňuje vůně čerstvě uvařeného čaje a procházky po téže hrázi, jako kdysi. S tím rozdílem, že už při těch procházkách neplánuji, ale vzpomínám. Vše může rázem zmizet, ani se nenadějete a je to fuč. Přijde nemoc nebo něco jiného a už tu nejste. Ale vzpomínky. Pokud vám hlava slouží, vzpomínky jsou to jediné. To pravé zlato. Jsou jako fotky, časem vyblednou, ale vy víte… ty pocity zůstávají.“

* * *

Byl jsem jako omráčený. Ten pán to říkal tak krásné. Zapomněl jsem na to, že mi je zima. Zůstal mi jen němý úžas. Cítil jsem vzrušení a soucit současně, ale i překvapení. Tyto pocity se mi jakoby zmítaly v hrudi. Měl jsem chuť ho obejmout. Řekl jsem: „To jste opravdu krásně řekl, děkuji vám.“

„Za co děkujete? Vždyť to vám řekne každý v mém věku. Ale dokud jste mladý, tak na takové věci nemyslíte, znám to. To přijde až časem,“ znovu se pousmál.

Zde se příběh končí. Pan se s těžkostí postavil z lavičky a odkráčel na přijíždějící autobus. Stihli jsme si ještě potřást rukama a ještě jednou jsem mu poděkoval a popřál krásný den.


 

Věřím, že se ještě setkáme. Cítím, že si máme ještě co říct. Rád bych si znovu vyslechl jeho moudrá slova, která ve mně zanechala inspiraci, úžas, pokoru… Změnila mi pohled na to, co a především jak žijeme.


Tags


You may also like

{"email":"Email address invalid","url":"Website address invalid","required":"Required field missing"}

Get in touch

Name*
Email*
Message
0 of 350
>

Privacy Preference Center