Byl jednou jeden starý oslík.
Jednoho dne nešťastnou náhodou spadl do hluboké studny.
Trvalo dlouho, dokud si ho někdo všiml. Za pár hodin ho našel farmář. Svou zaslepenou myslí došel nakonec k názoru, že oslík je již beztak starý a ani samotnou studnu v konečném důsledku nebude vůbec potřebovat, a tak se rozhodl studnu s oslem zakopat.
Požádal o pomoc několik sousedů, kteří následně společně začali házet půdu a písek do studny. Oslík hlasitě naříkal. Po čase však nastalo ticho. Zvědavý farmář se naklonil nad studnu a uviděl něco, co překvapilo nejen jeho, ale i všechny jeho sousedy.
Oslík se totiž rozhodl vyšlapat si cestu ven sám. Čím více hlíny farmáři na osla házeli, tím více se otřásal a vystupoval po písku a půdě nahoru. Nakonec byl osel tak vysoko, že jen vykročil na pastvu a odběhl pryč.
Ať už nám kdokoli hází špínu nebo klacky pod nohy, ta skutečná prohra přijde až v momentě, kdy se my sami vzdáme. Pokud se snažíme nacházet řešení i v takových těžkých časech, je téměř zaručeno, že se z naší hluboké studny utrpení a smutku dostaneme. Chce to jen čas a zachovat si chladnou hlavu.