Přinášíme další neuvěřitelný další příběh, který se odehrál v jihoamerických Andách. Je to příběh plný odvahy, ale hlavně obrovské vůle vidět znovu svoji rodinu, své nejdražší, a zachránit si holý život.
Joe Simpson a Simon Yates jsou britští horolezci, kteří se rozhodli v roce 1985 vyrazit do peruánských And. Rozhodli se vylézt po západní stěně hory Siula Grande (6300 m.n.m) a zdolat základní stěnu, což se ještě žádné expedici nepodařilo.
Joe a Simon měli jiné motto: „My to zvládneme, jsme lepší než oni.“ Nebyli to žádní nováčci. Oba měli dlouholeté zkušenosti z Tater a Alp. Ale Andy, to bylo něco nového. Hory jsou masivnější, vyšší, svahy strmější a nebezpečnější. Pro výstup zvolili alpský styl lezení, kdy horolezci založí jen základní tábor a poté bez čekání vyrazí k vrcholu bez dalšího postupového tábora. Je to velmi náročný styl lezení, protože horolezci s sebou nemají nic než batoh a v něm všechno potřebné. Žádní pomocní nosiči, žádné aklimatizační tábory, prostě přímou cestou k vrcholu. Joe a Simon vyrazili za krásného slunečného počasí.
Za první den cesty vylezli velkou část hory a byli spokojeni. Další den se k večeru začalo počasí horšit. Začal foukat prudký vítr a padal lepkavý sníh, který zasypával oba horolezce a díky extrémním teplotám okamžitě zamrzal. Ráno třetího dne se probudili do krásného slunečného počasí, ale přes noc napadlo obrovské množství nestabilního a nebezpečného sněhu, který se přilepil k úbočí hory jako obrovský polštář, který se může lehce sesunout do údolí.
Byly to ty nejhorší podmínky, které mohly nastat. I přesto se těsně po poledni dostali na vrchol Siula Grande. Dokázali to, co nikdo před nimi. Pocit štěstí a sebenaplnění se nedá vůbec popsat. Vítězství je na dosah ruky, ale není času nazbyt. Rychlé foto, rychlé občerstvení a rychle dolu. Hlavně si i přes pocit výhry udržet koncentraci až do konce.
Ale pravé nebezpečí mělo teprve nastat. Všichni horolezci vědí, že 80% všech nehod se stává, pro nezasvěcence možná překvapivě, při sestupu. Den se pomalu chýlí ke konci a počasí se stále zhoršuje, sníh opět padá hustěji, fouká silný vítr, až se horolezci nemohou udržet na nohou, teplota prudce klesá. „Musíme rychle dolu, jinak to bude náš konec.“ Sestupují strmou ledovou stěnu, když Joe zaslechne při zasekávání cepínu zvláštní zvuk. V tom se s ním kus stěny ulomí.
Spadl asi 3 metry a zlomil si nohu. Pravá holenní kost mu zničila koleno, zarazila se do stehenní kosti a rozštípla jí. Zlomená noha je pro horolezce smrtelné zranění. První, co Joa napadlo – je konec, umře. Když po pár minutách dorazil na místo Simon, oba věděli, co se má stát.
Joe věděl, že jediné řešení je, aby ho Simon nechal ležet a zachránil se. Simon nemohl opustit svého kamaráda, proto ho přivázal na lano a spouštěl po úbočí hory zpět do základního tábora. Ale to ještě neměl být konec. Joe a Simon měli dvě lana. Svázali je dohromady. Uzel, který vznikl, však neprošel osmou, kterou Simon používal na zajištění lana. A to se jim stalo osudným.
Joe klouzal stále na prudší svahy, až se nakonec přehoupl přes převis a zůstal viset nad propastí. Visel ve výšce asi 25 m a pod sebou viděl průrvu, která mohla být hluboká desítky metrů. Uvízli v bezvýchodné situaci. Lano bylo příliš napnuté, než aby ho mohl Simon uvolnit a protáhnout uzel osmou, a Joe byl příliš daleko od stěny než aby se mohl zapřít a lano uvolnit.
Jediná šance spočívala v tom, že se Joeovi podaří vylézt po laně. Používají se k tomu dva speciální uzly. Joe dokázal uvázat první, ale jeho zmrzlé prsty mu nedovolily dokončit druhý. Upustil speciální smyčku a tím odsoudil oba odvážlivce k jisté smrti.
Simon nevěděl, co dělat. Ruce i nohy zmrzlé, přes vítr nebylo slyšet na deset metrů, a ke všemu se velmi pomalu, ale jistě sunul z hory do propasti. Simon se nakonec rozhodl a přeřízl lano. Bylo to těžké, horolezeckou komunitou odsuzované rozhodnutí, ale zachránilo jim oběma život. Simon slezl dolů a dostal se do tábora.
Joe spadl do ledové průrvy. Měl trochu vybavení v batohu, 25 metrů lana a zlomenou nohu. Kolem temnota, zima, prostě ledové peklo. Ale touha po životě je silnější než strach a bolest a proto začal hledat cestu ven. Věděl, že vyšplhat nedokáže. Cestu ven musel najít jinak. Rozhodl se spustit dolů a doufal, že ho trhlina vyvede ven. Jeho záměr se zdařil. Vyplazil se ven.
Nevěděl přesně, kde je, a tak se orientoval podle slunce. Nemohl jít. Zpevnil si nohu batohem a karimatkou a podpírán cepínem skákal a plazil se ve směru, o kterém doufal, že je správný. Přes obrovskou bolest se dostal v noci do míst, kde měli tábor. Simon ho uslyšel, vyběhl ven a pomohl mu do stanu. Byli zachráněni.
Joe prokázal obrovskou touhu žít. Když spadl do trhliny, byl na pokraji zoufalství a chtěl a vzdát a zemřít. Jediné, co ho udrželo na živu, byly pozitivní představy o jeho rodině, přátelích a o věcech, které miloval. Dokázal přežít kvůli svým zkušenostem, ale hlavně díky obrovské víře v život.
Spousta lidí by se vzdala, ale on překonal nesnesitelnou bolest, vyhrál sám nad sebou a nad nepřízní osudu. A přežil. Doufám, že vás tento příběh inspiroval.
Měl vám ukázat, jak obrovskou sílu v sobě člověk má, i když si myslí, že už je na konci svých sil. Napište nám do komentářů, co si myslíte o horolezcích. Jen zbytečně riskují život, nebo díky lezení dosahují pocitu naplnění štěstí? Co si myslíte o Simonově rozhodnutí přeříznout lano se svým kamarádem a jak si myslíte, že byste v té chvíli reagovali vy? Vaše názory nás vždy zajímají.