Čím dál více se ukazuje, že co je pro někoho úspěchem, je pro jiného pravým opakem. Stejně z toho, co by jeden mohl považovat za nevýhody, druhý těží. Už podruhé v životě jsem měl tu čest delší dobu sedět v kavárně s Patrikem Procházkou. Někteří by jej mohli označit za „vozíčkáře“, avšak ve skutečnosti je to úspěšný mladý psycholog, podnikatel a muž, který došel v životě svého štěstí a nyní se o něj štědře dělí s ostatními.
Výjimečný život je málokdy jednoduchý. Ve škole se Patrikovi snažili alespoň trochu ulehčit. Šlo to o to lépe, že většinou dokázal pochopit učení dříve než ostatní spolužáci. „Do školy jsem s vědomím rodičů a učitelů moc nechodil,“ popisuje se smíchem svou školní docházku. Následující studia byla ve Spojených státech amerických, kde Patrik navštěvoval Lynn University.
„Mám rád svůj příběh.“ Už dlouhou dobu se protagonista chová, jako by na světě nebylo nic nemožné. O tom svědčí i to, že se neobával cestovat z Ameriky do Čech jen na koncerty svých oblíbených skupin či na některé víkendy. „Stejně nakonec musíme naložit s tím, co máme. A já mám svoji vlastní židli, ostatní mají zase jiné výhody.“
Není život jako život
V Americe založil Patrik Procházka svou společnost Never Give Up, která má pomáhat lidem plnit si sny. Díky neustálému omezování v dětství si podle vlastních slov velmi dobře uvědomuje, že hodnota života spočívá v něčem jiném, než v tom se nechat čímkoli limitovat. „V Americe NGU fungovalo, ale když jsem se stěhoval zpět do Čech, tak se muselo modifikovat místnímu daňovému systému. Ale také to šlo, a dokonce máme sídlo na zámku Berchtold,“ vypráví s úsměvem.
„Neměl jsem kde bydlet po návratu, tak jsem se rozhodl udělat cestu kolem světa, abych svou výzvu ještě o kousek oddálil. Nakonec mě známí přijali na nějakou dobu u nich na zámku. Za což se jim teď odvděčuji skrytou reklamou.“ Díky tomu, že nemohl zpočátku sehnat střechu nad hlavou, je však dnes majitelem jediné společnosti, která má sídlo na zámku. Vypráví o nenadálých komplikacích, když si chtěl nechat svou společnost zde v republice zaregistrovat na zámek, když úřednice nevěděly, jak postupovat. Teď je však na všech vizitkách, smlouvách či dokumentech pocházejících od Patrika Procházky uvedeno i jeho někdejší bydliště.
„Samozřejmě, že se často setkávám s lidmi, kteří si myslí, že si na něco hraji nebo že jde jen o pózu. Pravda je ale taková, že jsem rád za všechno takové, jaké to je. To ale neznamená, že se nemohu pokoušet stav věcí měnit.“ Bez nadsázky je možné říci, že z Patrika doslova tryská životní energie a radost ze samotného podílení se na zázraku bytí.
„Přijmutí je důležité, ale…“
„…pokud mi něco nevyhovuje, není špatně to změnit. Dokud se něčemu věnuji, jsem spokojený a baví mě to, tak bych řekl, že je vše v pořádku. V momentě, kdy to tak ale není, je dobré věci přijmout takové, jaké jsou, nicméně člověk má moc měnit a tvořit.“ A tu by měl rozhodně využívat. Nejlépe se vše ukazuje na příkladu. Mně osobně se zdá, že není možné mít názornější příklad lidské síly než člověka, kterého by ostatní považovali za odsouzeného k utrpení jako spokojeného, zdravého, šťastného a také úspěšného. Zkrátka učebnicový příklad jedince, který žije podle sebe.
„Hodně lidí mi říká, že jsem si vybral neskutečně těžkou cestu. Ale já už jsem takový, že když za někým jedu, tak si přeju, aby byl co nejdál. Mám pak pocit, že jsem si tou dlouhou cestou více zasloužil toho člověka vidět.“