Ve svém životě jsem se stal úspěšný již v několika oblastech. V dětství jsem se ve florbale vypracoval do české juniorské reprezentace, následně se v barmanství za krátkou dobu dostal mezi barmanskou špičku a dlouhodobě sbírám dílčí úspěchy v podnikání.

Když se zamyslím nad tím, co měli moje úspěchy vždy společného, velmi rychle mne napadnou následující faktory:

1. Na počátku jsem u každé oblasti měl vizi – cíl, čeho chci dosáhnout. Ten byl vyšší, než by ode mne v dané chvíli někdo očekával, že dokážu naplnit. Když jsem o něm svému okolí řekl, lidé se mi vysmívali.

2. Nikdy jsem nevěřil na talent. Úspěch jsem zaznamenal vždy, pokud jsem byl pro něco zapálen. V takovém případě jsem dané činnosti věnoval mnoho času a i díky tomu se ze mne v dané oblasti stal člověk s výsledky.

3. Vždy jsem musel vystoupit ze své komfortní zóny. Jinak řečeno, pokaždé jsem musel začít dělat věci jinak, případně začít dělat to, co jsem nikdy předtím nedělal.

4. Na můj úspěch měli pokaždé vliv lidé, se kterými jsem trénoval. Proto jsem si vybíral týmy, nebo skupiny lidí, ve kterých byly osobnosti v daném oboru z počátku lepší, než já. Těm jsem se snažil vyrovnat, nebo je překonat.

5. Neúspěch považuji za stejně důležitou životní složku jako úspěch.

Napíšu-li tyto informace jen v bodech, možná si všichni nedovedete představit, jak to myslím. Shrnu to tedy svým zkráceným příběhem s několika mými životními zážitky.

Nepocházím z bohaté rodiny, nebojím se říci, že jsem vyrůstal spíše v sociálně slabším prostředí. Od malička mne bavil sport. S kamarády jsem hrál většinou na ulici fotbal. Rodiče mne však nepřihlásili do vrcholového týmu včas. Když se mi v 11 letech podařilo přesvědčit tátu, aby mne vzal na trénink jednoho pražského týmu, bylo nám řečeno, že jsem na vstup do takto prestižního klubu starý a pokud by mne tam měli opravdu zařadit, bude to stát značnou částku. V tu chvíli mi bylo jasné, že vrcholový fotbalista ze mne nebude.

Za nedlouho se však v naší škole objevily florbalky a plastový míček s dírkami. Florbal mne zcela okouzlil. Několik let jsem ho hrál jen na škole, až jedno léto jsem si v televizi všiml florbalového turnaje, o kterém mluvili jako o nejprestižnějším florbalovém turnaji na světě – v tu chvíli jsem věděl, že na něm chci jednou hrát.

Výhodou florbalu bylo, že náklady na začátek s tímto sportem nebyly vysoké, proto jsem začal trénovat s registrovaným týmem již od září. O dalších prázdninách jsem hrál poprvé Czech Open ve florbale ve věku staršího žáka za juniory na stejném hřišti, které jsem rok před tím viděl v televizi. Chodil jsem po hale a nevěřil jsem, jak snadno a v krátké době se mi podařilo dosáhnout mého cíle. A to mne zapálilo ještě více!

Hrál jsem florbal – trénoval v podstatě každý den. Stával jsem se ve sportu každým dnem lepší. Rozhodl jsem se, že se dostanu do juniorské reprezentace. Když jsem o tom řekl svým spoluhráčům, vysmáli se mi. To pro mne ale neznamenalo, že se svého cíle vzdám. Naopak, věděl jsem, že o to více na sobě musím pracovat.

Trénoval jsem s juniory i s muži – tedy více a s lepšími, než jsem byl v dané době já. Díky tomu jsem hned další rok hrál tentokrát ve věku juniora opět Czech Open za mužský tým. A co dál – stal jsem se stavebním kamenem juniorské reprezentace. Myslíte si, že někdo z mých spoluhráčů přišel a řekl: „Patriku, jsi hustej, jsme se ti smáli a ty jsi to dokázal!?

Přesně tak, nikdo nic takového neřekl. Jediné, co si pamatuji za větu na tohle téma byla následující: „Patriku, ty jsi teprve 85 ročník? Tak to asi budeš v juniorské repre, co?“ A ano, byl jsem v ní. I když se z počátku počítalo, že budu základním stavebním kamenem týmu na mistrovství světa a věnoval jsem přípravám cca 2 roky, nakonec jsem mistrovství světa proseděl na střídačce. Považuji to za neúspěch? Ne. Náš tým získal první medaili českého florbalu. Já prostě jen neměl formu. I to se prostě stává.

Když jsem končil střední hotelovou školu, bylo třeba se zamyslet i nad tím, jak se budu živit. V té době jsem se již věnoval barmanství, ke kterému mne právě tato škola přivedla. Když mi v týmu řekli, že pokud chci hrát dál „vrcholově“, budu muset chodit na tréninky každý den a každý víkend jezdit na zápas, měl jsem jednoduchou otázku: „Co z toho budu mít? (Myslel jsem tím, jestli mi začne florbal generovat alespoň nějaké finanční prostředky na pokrytí nejnutnějších nákladů). Když jsem dostal odpověď: No, tak snad tě to baví!?, moje reakce byla jednoduchá: To sice baví, ale vysoká škola hotelová je v ČR jen jedna, je soukromá a já si jí budu muset platit sám. Pokud budu ten samý čas, který chcete, abych věnoval florbalu, věnovat barmanství, do roka budu mezi 10 nejlepšími barmany v ČR a měsíčně i přitom v klidu vydělám 30 tisíc.“

A lidé se mi opět smáli. Jak florbalisté, mezi kterými se někteří divili, proč měním florbal za barmanství, tak barmani, protože mne považovali za namyšleného amatéra. A pak jsem začal dělat šéf barmana v jednom pražském podniku. V tomto podniku jsem postavil zcela nový tým, který za 3 měsíce generoval větší zisky, než kdykoli předtím, což majitelé s radostí ocenili a já měl mnohem více, než 30 tisíc měsíčně. Současně jsem mnohem více trénoval. A za rok? Byl jsem poprvé ve finále nejprestižnější barmanské soutěže Havana Grand Prix, která se opakovala vždy 1x za 2 roky. Následně jsem byl v tomto finále ještě 2x, čímž mohu tvrdit, že jsem se mezi barmanskou špičkou držel kolem 6-ti let.

Od dětství však nosím v hlavě jednu vizi – cíl. Ten je, že se ze mne stane milionář. Nikdy jsem nevěděl, jak toho docílím, ale jsem si jistý, že se to stane. Poznal jsem, že se ze mne nestane milionář díky florbalu nebo barmanství a nevěřím už ani na to, že vyhraju ve sportce. O tom, že nemám po kom, co dědit, asi vyprávět nemusím. Proto také dlouhodobě pracuji na svých vlastních podnikatelských projektech, ve kterých již nyní získávám dílčí úspěchy. A jestli se mne teď chcete zeptat, co považuji za největší úspěch v podnikání, pak Vám odpovím velmi jednoduše:

„Říká se, že každý člověk je průměrem několika osob, se kterými se nejčastěji potkává. Dnes jsem přesvědčen, že je to pravdivé tvrzení. Právě proto považuji za největší podnikatelský úspěch to, že mne nemůže nikdo nutit k tomu, s kým spolupracuji, jak tomu může být například v zaměstnání, ale že si sám mohu své okolí vybrat, díky čemuž mám každý den důvod k radosti.“


Pokud se chcete o mne dozvědět více a seznámit se s mými dalšími životními úspěchy, ve které okolí nevěřilo, můžete si „vygooglovat“ mé jméno, nebo dorazit 3. 11. 2015 na akci VZLET VELKOPODNIKATELŮ do podniku POSTEL, restaurant & legendary bar, RÁMOVA 5, PRAHA 1 a zeptat se mne osobně. Na této akci se mimo jiné dozvíte i to, jaký je rozdíl v postojích zaměstnanců, malopodnikatelů a velkopodnikatelů. Více o akci naleznete na facebooku VZLET VELKOPODNIKATELŮ.

Přeji, abyste i vy byli spokojeni se svým životním stylem!

Patrik Marafko