Možná to byla epizoda z mejdanu, možná náhoda, potkali se na ulici a znenadání se dali do řeči…
Tento příběh se odehrál po půl roce od doby, kdy se chlapec chystal uložit ke spánku. Ve svých představách viděl moře, viděl sám sebe mluvit anglicky a viděl spousty nezapomenutelných zážitků.
„No vidíš, Tome, tak to můžeš odstartovat u mě v Anglii,“ reagovala Katka na Tomovo přání.
Tom tomu z prvopočátku moc nevěřil. Sotva se poznali a navíc bral slova dívky na lehkou váhu. Potom tu byla škola, byznys, jeho bídná angličtina a dalších tisíc záležitostí, proč na svoji šanci honem zapomenout.
Proč se zamykáme před příležitostí, když klepe na dveře?
Jak rychle naše nadšení vyčpí poté, co narážíme na řetězec negativních myšlenek – přitom kdo je jeho strůjcem? Jsme to MY!
Nikdy se vnitru nedopouštíme tak hrůzných zločinů, jako když kapitulujeme sami nad sebou. Připusťme, že to my jsme zodpovědní za svůj život, my můžeme udělat další potřebný krok, my můžeme ovlivnit to, jestli zvítězíme my, nebo jen další námi vytvořená iluze, tedy nic.
Chlapec se doopravdy ocitl v Anglii. Dívka, se kterou se po příletu shledal, byla nyní jeho nejbližší osobou a průvodcem.
Dny běžely a Tom cítil, jak pro něj Katka ostatní protějšky pohlaví znehodnocovala. Byla velice přátelská, cílevědomá a naprosto uvolněná, připomínala mu dokonalou ženu.
Jak to, že je pravých osob vždy tak málo? Jak to, že se snažíme být mnohdy dobří pro ty, jenž nosí jen závist a nepřejícnost? Jak to, že se brodíme uprostřed zkažené společnosti, když sami můžeme krystalizovat?
Její rysy byly pro Toma impulzem dozvědět se, že jenom člověk bez roušky ega může být skutečně hodnotný, jenom on může zbourat veškeré brány k srdci ostatních a jenom on se může svou přirozeností doopravdy vytříbit mezi davem.
Je též kuriózní, jak je jedinec schopen se efektivněji učit, více vnímat nebo posouvat se vpřed daleko úspěšněji, když se zbaví svého ega, když se smíří sám se sebou.
Dobrodružství dále pokračovalo na jihu, odtamtud přes moře na ostrov Isle of Wight.
Jedna červená cihla na druhé, snad úplně všude. Oba dva polykali nekonečnou krásu krajiny, bílých útesů a pláží.
Konec. Každá vteřina doposud vypitá až do dna. Silné objetí, slza na rameni, předlouhé loučení. Ale ten pocit, který po celou tu dobu Tomáš nosil v sobě, nezeslábl. Uvědomil si, že to nebylo nadšení, co ho vnitřně naplňovalo, byl to on sám, stál sám před sebou, poznal sám sebe.
Poslední „ahoj“. Dívka se vzdaluje… Chlapec sleduje, jak s sebou odnáší kus jeho duše. Za chvíli vidí jen maličké lesy, pole a domy.
A co vy?
O jaké příležitosti můžete říci, že jste ji málem promrhali, i když vás v konečném důsledku posunula vpřed?
Jaký máte názor na cestování a jaké země jste doposud navštívili?