Většina textu, které se točí okolo úspěchu, spočívá v tom, jak vydělat peníze. Protože peníze se zákonitě rovnají úspěchu. Není to tak jednoznačné. Nikol Heřmánková – Kouklová je toho krásným příkladem. Ve svých 25 letech je výbornou herečkou a zároveň blogerkou. 25 let a stále nepřestává. Když víte, kam směřovat, úspěch se dostaví sám. Vše je založeno na prioritách a na vašich snech.
Umělecká cesta Nikol začala už v jejích osmi letech, kdy navštěvovala dramatický kroužek. V jedenácti byla přijata na taneční konzervatoř, kde se začala rýsovat další část její životní cesty. I v takto útlém věku zjistila, že tanec je její vášní, ale není to to pravé ořechové. Proto se vydala další uměleckou cestou, kde v šestnácti letech byla přijata na Pražskou konzervatoř. I to nebylo stále ono. O tři roky později se dostala na DAMU. Co tomu říkáte? Zlomový okamžik? Je to vůbec možné?
Ano. Stačí si jen přečíst, jak dlouhou cestu musela ujít, aby se dostala tam, kde je nyní. Mohli bychom to rozdělit na desetiletky a spekulovat, co vše musela absolvovat. My spekulovat nebudeme. Mám tu čest vám představit Nikol Heřmánkovou – Kouklovou. Herečku, která miluje tanec, blogování, zpěv a cestování. Uhrančivý pohled a krásné rezaté vlasy podtrhují vše. Inteligenci, inspiraci, akčnost a velké srdce. Zkuste se na chvilku zastavit a číst, jaká ta cesta byla.
Nikol, kdy jsi v sobě objevila cestu umění? Co tě na ni přivedlo?
V osmi letech jsem začala navštěvovat dramatický kroužek v lidové škole umění na Proseku. Myslím si, že tam to asi všechno začalo. Hraní mě strašně bavilo, a když tak nad tím přemýšlím, tak jsem exhibovala už jako maličká před návštěvami, které k nám domů zavítaly. Navlékla jsem si nejlepší sukni, růžový dres, a dělala pro návštěvy show s obručí. Zpívala jsem jim Dádu Patrasovou a předváděla nejrůznější kreace, které jsem pravděpodobně odkoukala z jejího pořadu v televizi. Když se tedy proměnilo publikum z návštěv na reálné diváky, byla jsem ve svém živlu. Následovala Pražská konzervatoř, kde jsem se ale trochu trápila, protože jsem úplně nesouhlasila s některými pedagogy a jejich postupy. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet DAMU, kam jsem se dostala. Nebylo co dál řešit.
Co Tě na této cestě nejvíce baví?
To, že na sobě člověk musí neustále makat. Uvědomuji si, že jsem i po deseti letech stále na začátku a mám stále co objevovat, co se učit a v čem se zdokonalovat. Těším se na každé zkoušení, představení i natáčení, protože se setkám s novými lidmi, novými rolemi i výzvami. Baví mě také, že u této profese nevím, co mi zítřky přinesou – tím mám na mysli, jaká práce přijde. Teď mě momentálně čeká premiéra hry Pěna dní v Divadle v Řeznické, kam vás tímto srdečně zvu!
Jsi inspirací pro spousty slečen. Co bys jim v dnešní uspěchané době poradila?
Tak silná slova bych nevolila, ale děkuji za kompliment. Samozřejmě, že každé pozitivní slovo mě vždy potěší, o to více si ho vážím, když je od ženy. Pokud narážíte na můj blog, tak tam se snažím být spíše něco jako jejich starší sestra nebo kamarádka, která jim radí, co je dobré. Píši objektivní recenze na kosmetiku, informuji je, kde jsou například slevy, jaké kulturní události si nenechat ujít apod. To je jedna část obsahu mého blogu. Další, nemalou, je móda a v neposlední řadě píši fejetonky mých postřehů. Bloguji v podstatě o tom, co mě napadne – neškatulkuji se pouze do fashion nebo beauty blogerky. Mému blogu jsem dala přízvisko lifestylový a myslím si, že to asi nejvíce odpovídá jeho žánru. Nesnažím se o nějaký humor ani o to, abych v někom vyvolala obdiv nebo snad shlukovala na tomto médiu skupinu lidí, kterou bych chtěla oslňovat svými moudry. Možná to vyzní jako klišé, ale při psaní se odreaguji, baví mě to, a pomáhá mi třídit si myšlenky, názory a postoje. Když se tak o tom teď bavíme, uvědomuji si, že psaní bylo mé hobby odjakživa. V pubertě jsem si psala deník, ve dvaceti krátké fejetony o mých vztazích a později jsem začala psát pro různé internetové magazíny. Přispívala jsem tam kosmetickými tipy, radami v oblasti módy, psala jsem reporty z cest a dělala jsem také rozhovory s osobnostmi. Jednu dobu jsem dokonce psala i kulturní sloupky do novin ve stylu Carrie Bradshaw (smích). Toto vše vlastně momentálně píši také, ale na svůj blog.
Mimo uměleckou dráhu jsi i blogerkou. Co bylo prvním krokem k psaní?
Začala jsem blogovat na popud mé herecké kolegyně, která mi to navrhla, když se mnou udělala rozhovor. Nechci, aby to vyznělo narcisticky, ale pochválila můj styl psaní, netradiční otázky a informovala mě o novém směru a trendu v oblasti médií – blogování. Tak začala má blogerská kariéra (smích). Baví mě, že všechno navazuje a vychází z něčeho. Například mě vždy bavila móda, takže na svůj blog přirozeně postuji příspěvky o mých outfitech a stylu. Z toho vyšlo absolutní náhodou to, že jsem participovala na oblékání Lucie Vondráčkové na Slavíky. Nebo mě volají mé kolegyně z branže, zda bych je neoblékla na společenskou akci. To mě tedy skutečně těší.
Jaké jsou tvé sny?
Ráda sním, a to především v posteli – jsem totiž velký milovník spánku (smích). Ty profesní nebo životní sny se mění podle momentálních potřeb a nálad. Snů mám skutečně mnoho, ale raději bych si je nechala pro sebe. Nechci je totiž zakřiknout.