fbpx

2 dubna

Neuvěřitelný příběh ultraběžce na 170km dlouhém závodě

0  comments

Rádi vám přinášíme inspirující příběhy lidí, kteří významným způsobem zpečetili svoje sny. Činy jsou totiž to, co se skutečně  počítá, a právě úspěšní lidé mají těchto činů na rozdávání. Tentokrát zamíříme do sportovního odvětví, kde právě neuvěřitelný příběh pochází z koutů Slovenska. Dřina, pot, slzy, strach, nejistota – to vše doprovázelo ultraběžce Michala Stehlíka, který překonal svoje limity a zúčastnil se 170km běhu s názvem Ultra Trail du Mont Blanc.

Moje řádky jsou v tomto momentě zcela nepodstatné, protože právě sám Michal pro vás sepsal svůj životní příběh. Proto přenechávám slovo jemu a věřím, že vás tento dechberoucí příběh okouzlí natolik, abyste uskutečnili i vy své sny, kvůli kterým musíte častokrát mnohé obětovat.

Koncem ledna uplynulo přesně šest měsíců od doby, kdy jsem úspěšně zakončil svůj téměř dvouletý projekt – Ultra Trail du Mont Blanc. Běžecký závod o délce 170 km a s převýšením 1000 m.  Jeden z mých živoních cílů. Ano, je to tak, i v devatenácti můžete dosáhnout toho, co většinu lidí za celý život ani nenapadne, a nemusí to být jen sport. Dokonce k tomu nepotřebujete ani celý zástup těch, kteří vás budou podporovat. Právě naopak. Rád bych se tu spíš zaměřil na tu variantu, že vás nejen nikdo nepodporuje, ale co víc, otevřeně vám říkají, že se vzdáte, nebo že na to nemáte. Mám s tím bohaté zkušenosti.

KDE TO TEDY CELÉ ZAČALO?

Jak jsem říkal, před dvěma lety. Běhal jsem už nějaký čas, a jak to většinou chodí, když vás něco baví, jednoduše se chcete zlepšovat. Jednou jsem sám sebe přistihl, jak běžím 55. kilometr svého prvního ultraběhu. Shodou okolností jsem v té době potkal jedno velmi zajímavé děvče, s kterým jsem si rozuměl. Trávil jsem však čím dál tím víc času tréninky. Ano, tušíte správně – rozešli jsme se. Možná se v tom někdo z vás našel, možná ne. Osobně považuji ztráty za nevyhnutelnou součást každého zlepšení. Na cestě za úspěchem občas padne pár slz, ale to není důvod k panice. Následně jsem „odevzdal“ víkendy, večery, brzká rána a několik kamarádů. Zkrátka jsem před opuštěním své komfortní zóny potřeboval být lehčí. Možná je to můj subjektivní pocit, možná nevyhnutelnost. A vůbec toho nelituji.

Forma šla nahoru, sebevědomí též, konflikty se stupňovaly. Okolí jednoduše nechápalo proč. To ještě netušili, co jsem si stanovil. Po čtyřech měsících jsem zaběhl svou první „stovku“. Jak už to napoprvé bývá, bylo to všelijaké. Nejprve mě zradil žaludek, pak čelovka, čtyřikrát jsem se ztratil. Jediná věc, která mě tehdy nezradila, byla – psychika. Psychika, vycvičená „ztrátami“, je ve vašich rukách to nejlepší, co můžete mít. Věřte mi. Dokončil jsem závod a byl jsem nadšený! Nadšený z toho, že jsem byl nejmladší běžec, a z toho, že jsem se nevzdal. Otázka zněla, co teď? Samozřejmě, že něco víc! Něco delšího, náročnejšího!

Související článek: Motivace je jako “základy” při stavbě domu 

Stefaniktrail 14 – ZÁVODY, KTERÉ MAJÍ DUŠI

Tak začala moje skutečná cesta pod Mont Blanc. Bojovalo se o 4 z 8 potřebných kvalifikačních bodů. Skutečná zkouška psychické kondice. Opět jsem byl nejmladším na startu. Z mých známých tam bohužel nebyl nikdo. A k tomu se pomalu dostávám. Naše mentalita není příliš nakloněná novým věcem. Jako lidé máme tendenci něco nového, neznámého, odsoudit a couvnout. Udělali to oni, ale já to neudělám. Musím závod dokončit, aby viděli, že to jde!

Měl jsem velký strach. Ale tréninky, které jsem předtím absolvoval, mi dodávaly odvahu. Výběhy do vrchu s deseti kily cukru v batohu, když předtím cíleně celý den nepijete, udělají své. A udělaly! Z mohyly M.R. Štefánika do Bratislavy jsem doběhl za 22 hodin. Celý a s úsměvem na tváři. Opět jsem na sebe byl hrdý. A právem, vždyť polovina kvalifikačních bodů byla „doma“. Euforii vystřídalo extrémní vyčerpání. Za dva týdny byla možnost zabojovat o jeden kvalifikační bod v Nízkých Tatrách. Neváhal jsem. 

Tentokrát se přidal jeden člověk, který o mně nikdy na mé cestě nepochyboval – brácha. Dělal mi šoféra na start a potom z cíle domů, protože start a cíl nebyly na tomtéž místě. Cítil jsem únavu, ale vidina jednoho bodu byla silnější. V závěru tohoto 49 km dlouhého běhu jsem se cítil velmi špatně. Byl jsem dehydrovaný, ale na Donovaly jsem přišel. Z těchto dvou závodů se moje tělo vzpamatovávalo asi měsíc.

Pět bodů jsem získal. Otázka zněla, kde nabrat další tři. Na Slovensku byla za tři body už jen Pointrianska stovka. Opět jsem se zaregistroval, ale aby to nebylo tak jednotvárné, zranil jsem se. Achilovka zavelela „stop“. Byl jsem smutný, protože tři dny před startem zažít takové zklamání…no, zkrátka, nepočítal jsem s tím. Po třech týdnech jsem byl zpět. Závody žádné. Mám to tak nechat? Ještě jeden, poslední pokus. Prohrabávám termíny ultraběhů u nás i v zahraničí. V Čechách se prý běhá Pražská stovka. Je za tři body? Ano, a v tom případě bylo rozhodnuto. Tréninky nabraly na intenzitě a znovu jsem to byl JÁ.

Pražská stovka

Pár týdnů před startem stále nebylo jisté, jestli ITRA udělí Pražské 100 tři kvalifikační body. Ptal jsem se sám sebe, jestli mám v tréninkovém nasazení pokračovat. Vytrval jsem. Nejistota je jeden z nejpřísnějších učitelů, které jsem měl tu čest poznat. Mlčí a čeká. Čeká, kolik vydržíte, nebo zda je vaše vize skutečně to, co milujete a po čem toužíte. Vydržel jsem já, vydržíte i vy. ITRA dva týdny před stratem tři body udělila! A podívejme se, kdo vytrvá…

Do Prahy jsem šel (jak jistě tušíte) SÁM. Romantika, ne? Zima, bláto, déšť. Ale poznal jsem nového spoluběžce, s kterým jsme se vzájemně dotáhli do cíle. Bez něj bych to nedal… Dušane, díky, jsi velký člověk! Tady jsem pochopil, co je to zima, hlad, bolest. Se slzami v očích jsem si v cíli lehl a usnul. Po 24 hodinách. Pokud se bude mému podnikání dařit, budu takto zkoušeným lidem pomáhat. Jsou to hrozné pocity…

Domů jsem přijel zničený. Sotva jsem chodil, ale body byly moje! Už jen aby mě vybrali. Na Ultra Trail du Mont Blanc se složení účastníků losuje. Šance je vždy, měl jsem ji i já. Věřil jsem, neboť jsem o sobě nepochyboval. V polovině ledna 2015 mi jeden kamarád napsal, že mě vybrali. Nešla mi jejich webová stránka, tak jsem to neměl kde zjistit. Začal jsem se těšit, protože jsem dostal prostor konečně někde ve velkém dokázat to, co jsem vždy tvrdil a tvrdit budu. Kvalitní nabídka si vždy najde kvalitní poptávku.

Zažil jsem nejtěžších 7 měsíců v mé bežecké kariéře. A nejen bežecky. Za těchto 7 měsíců jsem měl tu čest zažít na vlastní kůži vše. Úspěšné a neúspěšné závody, zklamání a naději, zimu, teplo, déšť, tréningy v noci… Věděl jsem, kdo jsem a to mě pohánělo vpřed. Naučil jsem se zvládat emoce, bolest. Cítil jsem se silný. Byl jsem takový?

Související článek: Chcete pochopit a naučit se základy podnikání? Začněte sportovat

12696595_1130277973651596_679938791_o

Pár týDNŮ pŘed Ultra Trail du Mont Blanc

Mezitím jsem poznal jednu běžkyni. Cítil jsem se s ní fantasticky. Při pomyšlení na ni byl každý kilometr lehčí.  Bohužel, nevyšlo to. Den před odchodem do Francie. Co se děje? V ten den mi kromě toho zničili v tiskárně mé oblíbené běžecké tričko (dával jsem si tisknout logo sponzora) a také jsem si opět vyslechl od jednoho běžce, jak se na 30. kilometru vzdám, neboť jsem slabý…

„Výborné“, ne? Poznáváte se v tom trošku? Těsně předtím, než se chystáte udělat mílový krok, se okolnosti jakoby spojí, aby vás zastavily. Zastavily? Nezastavily mě a nezastaví ani vás!

Večer před startem jsem si prošel celé dva roky své tvrdé dřiny. Byla to zodpovědná příprava? Bylo vše správně? Do přípravy jsem dal vše, zejména však sebe. Jsem arogantní egoista a možno právě to mě dostalo tam, kde jsem. Chtěl jsem být sám sebou.

DeN Startu ZÁVODU

Byl jsem spokojený. Vše bylo na svém místě. Rozum, srdce, úsměv. Na startu jsem byl opět nejmladším. V očích ostatních jsem viděl strach, odhodlání, úctu, humor – tzv. „koktejl úspěšných“. Rozloučil jsem se s rodiči, kteří mi byli oporou a fanoušky zároveň, za to jim velmi děkuji!

Je odstartováno. Závod složený z několika tisíc kilometrů. Pojďme na to! Slunce zapadlo a já jsem si uvědomil, že si právě plním svůj sen. Nenormální, co se právě děje! Hlavou mi vířily myšlenky, které jsem nikdy nezažil.

Přes Itálii, Švýcarsko a Francii. Polovina je za mnou. Cítím se fantasticky. V noci jsem měl trávicí problémy, ale moje zkušenosti mě z nich dostaly. Cola je mocná zbraň ultrabežců… Při výstupu do nejvyššího místa závodu jsem si vzal dva kamínky. Na jeden se právě nyní dívám. Říkám si, že ho tam jednou musím vrátit. To je moje motivace. O pár kilometrů dále jsem chytil úpal. Pokud jich během jednoho týdne v tréningu chytíte 5 po sobě, těžko vás něco takové vyvede z míry – síla zvyku.

Na posledních dvou občerstvovacích stanicích se potkávám s mamkou a tátou. Přinesli mi zázvorový čaj. Opět mám chuť pokračovat. Závěrečných 19 kilometrů. Běžím s jedním Izraelcem. Perfektně si rozumíme. Bohužel jsem špatně stoupl a musím zpomalit. Pouštím ho před sebe. Po poslední checkpoint bojuji. Závěrečných 8 kilometrů jsem se rozhodl věnovat sobě. Dávám si sluchátka a pouštím si celou sérii mých písniček, na kterých jsem začínal běhat. Úžasné momenty. Po chvilce cítím pod nohami asfalt. Jsem v Chamonix. Je 2:20 v noci. Potkávám tři krajany, kteří mi dávají do ruky vlajku. Jsem na sebe hrdý. Při výběhu zpoza podstavce bronzové sochy náhle ucítím chlad. S úsměvem si říkám, že to strach naposledy vydechl. Vzdal se a já zvítězil. Nad negativním okolím a nad sebou! „Citový krach“, který jsem zažil před týdnem mě nepoložil. Byl jsem silnější po těch zkušenostech. Klekám si na cílovou čáru a opět se mi promítne před očima moje cesta…

To je cesta člověka, který byl slabý, měl problémy na „dvanáctiminutovce“, ale díky své tvrdohlavosti vytvořil na UTMB nový Slovenský rekord. Nepřející jsem nikdy neodsuzoval, nakonec, proč také. Pokud děláte věci poctivě, nemusíte povídat nic, Vaše výsledky to poví za vás! Tak co, dá se to, anebo nedá? Vyberte si. Já jsem si vybral jedno a jiné nechci!

Běh a všeobecně sport je úžasná ukážka toho, jak se můžeme vyrovnat s úskalími v živote, či v byznyse. Chci být lepší, mít víc, a ukázat druhým, že mohu mít přinejmenším to jisté. Strach je tvrdý soupeř, ale vy můžete být lepší. Chce to čas a hodně dřiny. Svým cílům a výzvám věnuji vše.

Na závěr bych Vám chtěl odevzdat jedno ze svých životních kréd, které mi vždy přineslo to, co jsem chtěl:

„Pokud půjdete tak dlouho a tak daleko, jak je potřebné, vždy uvidíte to, co vidět chcete! Vždy!“

 


Tags


You may also like

{"email":"Email address invalid","url":"Website address invalid","required":"Required field missing"}

Get in touch

Name*
Email*
Message
0 of 350
>

Privacy Preference Center