Jistě jste již někdy ve svém životě slyšeli, nebo možná dokonce sami řekli, že něco nemůžete udělat, jelikož na to nemáte talent. Podle mě se tímto výrokem jen dotyčný vymlouvá a to z jednoho prostého důvodu – talent není tak podstatný, jak by se zdálo, pokud je člověk odhodlaný uspět. Nechci říci, že je k ničemu, avšak pravdou je, že se s ním pracuje lépe.

Pojďme se alespoň zběžně zamyslet nad tím, co to vlastně je. Vlohy. A abych pojem nedefinoval jen jiným slovem, jedná se o předpoklad (nadání, chcete – li) k něčemu nebo na něco. Například někdo má větší potíže s počítáním, než druhý. Někdo celou svou školní docházku zápasí s matematikou a jinému jde sama od sebe. To ale neznamená, že člověk, který zápasí, nemůže být stejně dobrý nebo úspěšnější než talentovaný. Pokud se skutečně odhodlá k činům a věnuje problému dostatečný čas a skutečně se naučí, s většími nebo menšími obtížemi se nakonec dostane na stejnou úroveň jako jeho šťastlivý spolužák.

Krásné je, že zaměření, kterým se bude talent ubírat, může být nekonečně mnoho. S každou novou činností nebo věcí přijde i nový talent. Pojďme se proto podívat, jak se dá s touto výhodou pracovat a jak ji naopak dohnat. Na oba dva příklady je jen jedna odpověď – trénink. Nezáleží na tom, zda jste v nitru hotový Picasso, pokud jste nikdy nevzali štětec do ruky. Můžete být sebevíc nadaní, ale alespoň bez menší práce vám stejně nikdy nic nepůjde tak dobře, jak by jste si zřejmě přáli. Na druhou stranu, pokud jste nepochytili “dostatečné” množství buněk právě pro vámi zvolenou oblast vašeho úspěchu, vynahraďte si tento nedostatek ještě větším zápalem a nadšením. Ve chvíli kdy spolu závodí Bugatti se Škodou a drahý luxusní vůz se plazí padesátkou, přičemž se kolem něj prořítí škodovka stovkou, tak je jedno, kdo má silnější motor a větší potenciál, vždy je v cíli ten rychlejší.

Jistě znáte frázi, že někdo promarnil talent. A možná ji řekli právě vám, není na tom nic špatného. Já jsem to také slyšel mnohokrát, když jsem skončil s nějakou činností. Celý život mi všichni říkali, že umím pěkně kreslit. Chodil jsem na výtvarné kroužky, jenže mě to nebavilo, byl jsem teprve na prvním stupni základní školy a mezi mé koníčky rozhodně nepatřil štětec a plátno. Radši jsem jezdil s kamarády na prkně po ulicích a ve skateparcích. Ačkoli jsem nikdy nebyl nadaný na sport, dokázal jsem se jim vyrovnat, jelikož jsem oním směrem vysílal svou energii. Když jsem se o mnoho let později znovu vrátil k malování, zjistil jsem, že i přes své vlohy jsem již vše zapomněl. Musel jsem se učit znovu a učím se do dnešních dnů. Popravdě jsem nikdy neslyšel záporné zpětné hodnocení mých děl, je to ale proto, že lidé tomu nerozumí tolik jako já. Považují mne za talentovaného, možná jsem, ale já jen pracuji a vidím dále. Stále jsou, a vždy budou, lepší umělci než já a právě oni jsou ti, od koho se učím. Široká veřejnost je ale nezná, čímž mám přístup ke své “chvilce slávy” i já. Na druhou stranu je nutno říci, že i má bývalá spolužačka uspěla na poli činnosti, k níž vůbec neměla vlohy. Chtěla zpívat, jenže když otevřela pusu, praskala i okna. Přiznám se vám, že několik let jsem jí neviděl a mám o ní zprávy jen díky sociálním sítím, podle fotek je ale vcelku úspěšná zpěvačka, co si již vybudovala svou fanouškovskou základnu o nezanedbatelném počtu lidí.

Závěrem bych chtěl, aby jste se sami sebe zeptali, zda jste obdarováni talentem týkajícím se činnosti, kterou vykonáváte. Ano? Gratuluji, ušetříte si nějakou práci a zřejmě i čas. Zní odpověď “ne”? Nezoufejte, prostě přidejte plyn a prožeňte se ve vraku kolem loudajícího se sporťáku.