Když se zamilujete, nacházíte se ve stavu bezprostředního štěstí. Na očích vám přistanou růžové brýle a vy nevidíte ani neslyšíte nic kolem. Začíná to tím, že vás partner okouzlí, jako by vám podal halucinogenní dávku něčeho, co jste si do té chvíle mysleli, že nepotřebujete, nebo jste si neuvědomovali, že to vlastně chcete. Nálož emocí, bouřlivé lásky a vzrušení. Brzy však po ní začnete toužit, jako byste byli závislí narkomani. Když dávka vyprchá, je vám zle a ten pocit se vám nelíbí, nemluvě o hluboké nenávisti k samotnému dýlerovi, který vaši závislost vyvolal a teď vám odmítá podat další.
V pokročilém stádiu jste na kost hubení, emočně vyprahlí a rozklepaní, dychtící po další dávce. Mezitím však partnera znechutíte. Najednou máte pocit, že jste si cizí. Paradoxně ho začnete obviňovat, ale když se podíváte sami na sebe zjistíte, že je to děs a hrůza, nepoznáváte se. A tak se stane, že se ocitnete v konečném stádiu naprostého pobláznění a nevíte jak z toho ven.
Don Miguel Ruiz říká, že když se člověk zamiluje, má pocit, že je to vyvoláno partnerem. Když jste zamilovaní, svět kolem je nějak hezčí, lidi kolem vás jsou krásní a srdeční, zabřednete do rozhovoru i s úplně cizím člověkem a máte potřebu dělat svět kolem vás šťastnější. Ano, je pravda, že partner vám k tomuto pocitu mohl pomoci. Ve skutečnosti jste jen otevřeli své srdce, které je v původním stavu sevřené. Přirozeně, protože se bráníte jeho napadení. Bráníte se tomu, aby vám bylo ublíženo.
Když si najdete partnera, do kterého se zamilujete, vaše srdce se otevře, jste šťastní, myšlenky směřujete pouze na jeho osobu. Ovšem milujete pouze vaši představu, že právě on a právě teď je pro vás ideální. Vytvoříte si domněnku, která říká: „to je člověk, se kterým chci strávit celý život.“ Po nějaké době však zamilovanost opadne a srdce, které bylo neomezeně otevřené, si na tento pocit zvykne a sevře se, nikoli však úplně.
Vy najednou zjistíte, že vaše dávka štěstí vyprchává a hledáte zdroj, ale i příčinu. Svádíte to na partnera. Přichází obavy, nevíte, co se děje. Sundali jste růžové brýle a vidíte i drobné nedostatky, najednou se vaše dokonalá představa rozplývá a vy mu vyčítáte, že se změnil. Bojíte se, že si našel někoho jiného, ale stále si přejete, aby se k vám choval stejně jako před tím. Tak vyvoláte hádku, hádáte se a chcete zhltnout veškerou energii od partnera. Vítězem v hádce se stává ten, kdo má poslední slovo, ten veškerou energii shrábne. Totiž vítězem v lásce se stává ten, kdo miluje méně. Partner se stáhne a láska vyprchá, protože nepoznává ani on vás.
Když necháte své srdce otevřené a necháte jej, aby milovalo. Svět a vesmír vám bude stále nakloněn. Naučíte se milovat nejen partnera, rodinu, všechny lidi kolem sebe, zvířata a bytosti, ale především sami sebe, nebudete nikoho z ničeho obviňovat ani vyvolávat hádky. A z toho vyplývá ta bezprostřední univerzální láska, umění milovat.