V době, kdy bylo Mikymu mezi šestnácti a dvaceti lety, začínal si plnit své cestovatelské sny. Bez finanční podpory ze stran rodičů a s minimálním obnosem peněz v kapse se poprvé vydal na „lowcost“ cestu. „Až tam jsem zjistil, že cestování bez peněz je mnohem větším zážitkem než s nimi. Lidé se vám otevírají víc, zákonitě máte mnohem více zážitků a celý princip putování je vlastně poznání ostatních kultur. To jsem si uvědomil, když jsem si to sám zkusil. Komunikace s místními totiž nejde zaplatit.“
„Když je transakce bez peněz, je mnohem přínosnější,“
„protože se lidé poznají. Otevřou se vám.“ Miky s úsměvem na rtech vysvětluje, že pokud stopujete a někdo vám zastaví, tak povídáním si s ním, vyslechnutím jeho problémů, mu dáte mnohem více, než jsou peníze za benzín. Stejné to je podle cestovatele i s jinými protislužbami. „Najednou vám cestování dává to, co vám může doopravdy nabídnout. Člověk pozná nové kultury, věci, ale hlavně hodnoty. Naučí se toleranci, protože vidí, jak jsou všude po světě hodnoty naprosto odlišné.“
„Po podobných zážitcích jsem založil LowCost Race, jehož účelem je projet co nejvíce míst za co nejméně peněz. Za každý projetý checkpoint účastníci získávají body a za každou utracenou korunu je ztrácí.“ Myšlenka závodu navštívit pokud možno co nejvíce zajímavých míst je bezesporu zajímavá. Navíc když jsou závodníci krom cestování postaveni před speciální výzvy. „Výzva je pokaždé buď ve spojitosti s daným místem, nebo s cílem vystoupit z běžných vzorců chování. Vloni například závodníci měli uspořádat demonstraci, tak dvě holčiny uspořádaly demonstraci za záchranu jednorožců. Bylo to v Amsterdamu, kde se k nim připojilo asi šedesát lidí s transparenty jednorožců. Dalším úkolem bylo například stopnutí letadla, což se také podařilo, nebo dostat se na svatbu, ale ne jako vagabund se tam jít najíst, museli být na pozvánce. Tak se jiné dvě dívky dostaly na rumunskou a pak i srbskou v ten samý den,“ vypráví příběhy ze závodu.
„Předtím jsem měl firmu,“
„ale nepřinášela mi víc než peníze. V té době už LowCost Race existoval jako projekt pro kamarády. Firmu jsem vloni prodal a chtěl jsem zkusit, jestli se zkušenostmi z podnikání a marketingu dokážu neziskový projekt udělat udržitelným. Letos nás je patnáct, kvalita je úplně jinde. Finance nechci vydělávat na účastnících, ti si to mají hlavně užít. Registrační poplatek je pro ně jenom závazek vůči sobě, aby 3 dny před závodem nestáhli ocas. Funguje nám práce se sponzory, kterým dáváme prostor spojit s námi svoji značku a případně je šikovně zapojíme do závodu. Tam je potřeba vždycky citlivě nastavit, aby to nebyla klasická nudná reklama, která dneska už stejně nefunguje a akorát by závodu ubírala na autenticitě.“
„Nejde o to ušetřit za každou cenu dvacku za sprchu a smrdět, ale spíš o to škrtnout si rozpočet, i když ho můžeš mít. Jde o to mít dost odvahy a někdy i drzosti oslovit cizího člověka. Nebát se ptát na absurdnosti, ale zkoušet… a nakonec stopnout letadlo. Lidi v tom závodu ukazují, že se za 10 dní dá zažít fakt všechno, stačí chtít. Jeden tým se během závodu v rámci výzvy dostal do přímého přenosu nejsledovanějšího slovenského rádia. Vrací se s víc zkušenostmi, než mám já za roky cestování.“
„Vidím, že máte na zahradě spadané listí. Když vám ho zametu, dáte mi něco k jídlu?“ Popisuje Miky typickou situaci seznámení se v restauraci. „Většinou tě zpočátku nechápou, ale nakonec se ti otevřou a kromě jídla máš i příjemnou společnost.“
Domluvit se dá bez jazyka
„Cestování mi dalo strašně moc. Jednak už zmiňovanou toleranci. Potom uvědomění, že poznání probíhá na každodenní úrovni a ne jen při velkých událostech. Naučil jsem se španělsky, poznal spoustu lidí a získal tolik zážitků…“
„Lidé hodně žijí ve svých osobních bublinách, což nás od sebe drží daleko. Jde o to tohle překonat a nebát se něčeho jiného. Všude na světě lidi zajímá, co jsi zač, odkud přicházíš, jaký máš příběh a co s sebou neseš. Hrozně se vyplácí překonávat stud.“
„Když cestuješ stopem, tak musíš přemýšlet, jakou přidanou hodnotu tomu člověku dáš. On ti nezastavil jen tak, ale třeba protože si chce povídat, nebo nechce usnout a stejně to je se vším ostatním. Lowcost cestování není náhradou levného cestování, stejně jako airbnb není náhradou levného ubytování. Tenhle druh cestování je prostě o tom, že si lidé chtějí povídat a sdílet něco mezi sebou.“
„Češi jsou skvělý národ,“
„dříve jsem je teda vůbec rád neměl,“ přiznává Miky se smíchem, „ale teď si myslím, že je to krásné místo k žití. Má tedy několik nevýhod, které mě mrzí, ale je to tu krása.“ Snad žádný jiný národ nemá k sobě tak rozporuplný vztah jako právě my, Češi. Jednak užíváme „zlaté české ručičky“, hned ale druhým dechem dodáváme, že naši spoluobčané mají velmi nenechavé prsty či šetřivý způsob života.
„Lidé z Čech jsou šikovní, pracovití a plní nápadů, ale také hodně ublížení a zakřiknutí. Zdá se mi, že jsme se ještě pořád nevypořádali s přechodem od komunismu a zůstává v nás určitá hořkost. Ale nejvíc mě mrzí ten negativismus, který je prostě všude a zapříčiňuje uzavřenost.“
„Čím více se dokážeš otevřít, tím více poznáš. Ve velkých městech je to všude zhruba stejné, ale na venkově a na vesnicích se ukazují pravé rozdíly.“
„Největší kulturní šok pro mě, jako pro Čecha, z posledního výletu bylo, když se lidé v Thajsku strašně často smáli a usmívali. Krásná byla taky jejich sdílnost. Jako by tam všichni věděli, že upustit korunu skutečně nic neznamená. Ale odevšud mám krásné zážitky, miluji Švýcarsko a Skandinávii, je toho hodně, co je na světě krásné.“
„Zkuste si někdy podobně cestovat i v rámci vašeho města. Ptejte se lidí, kam rádi chodí. Ne kam chodí všichni. Určitě se dostanete na místa, která jste předtím nenavštívili a krom lidí poznáte o kus líp i sami sebe.“ zní vzkaz pro čtenáře od Milana Mikyho Škody, zakladatele LowCost Race.