Kromě pana Remka ještě alespoň jednoho. K tomu samozřejmě i vlastní vesmírný program. Kdybychom se dostali až do bodu, že by právě česká posádka učinila nějaký zásadní objev. Jak bychom to jako Češi vnímali? Změnila by tato zkušenost náš národ jako celek? Zlepšili bychom si u sousedů a ve světě pověst? Jak by si v očích lidí stáli členové posádky? Dívali bychom se poté sami na sebe jinak? Nakolik by tento úspěch ovlivnil jednotlivé našince?
Představte si to, na některé pláni za Prahou stojí mohutné raketové silo a desetitisíce obyvatel stojí po pražských kopcích a s napětím sledují onen historický moment. Zbytek národa sedí u televizních obrazovek a jejich nervozita není o nic menší.
Raketa by se jmenovala Jan Hus I.
Jak trefně poznamenal Jakub Kalfař ve své knize, mohla by se naše první vesmírná loď jmenovat Jan Hus I. Nedlouho poté, co Jan Hus I v mohutném zážehu vzlétne přichází ona šťastná novina – posádka lodi učinila převratný objev.
V první chvíli by zřejmě obyvatelé naší země bujaře oslavovali. Dokonce by možná lidé začínali vzpomínat významné momenty naší historie. Zcela jistě by z našich kosmických vyslanců byli hrdinové a po zbytek života by se těšili úctě.
Jak bychom reagovali?
Nicméně jak by se podobný úspěch promítl do životů obyčejných lidí je otázkou. Dalo by se snad říci, že bychom v naší kotlině české měli nové vzory, k nimž by bylo možné vzhlížet. Je tedy dost dobře možné, že po takto čerstvém zážitku by alespoň po nějaký čas v Čechách nepanovala obecná nevraživost k těm, kteří dosáhli svého cíle. Po dlouhé době by zřejmě byli obyvatelé hrdí i na něco jiného, než je nejlepší pivo na celém světě.
Dost dobře je také možné, že by naše národní ego stouplo, jelikož by se o nás zřejmě začali zajímat zahraniční investoři. Jsem si jistý, že ani západním ani východním velmocím by naše snahy nebyly lhostejné a pokoušeli se český vesmírný program získat na svou stranu. A nebo bychom naopak žádný valný zájem nebudili a možná potom cítili potřebu ukázat světu, že i malá země jako my dokáže veliké věci.
Kdo bude kosmonautem?
Mít vlastní kosmonauty je zatím rozhodně věc výjimečná. Nicméně si musíme položit otázku, zda již podobné vymoženosti nemáme. Samozřejmě že Čechy už svého kosmonauta mají, ostatně Vladimír Remek reprezentoval třetí národ, který se do vesmíru podíval. Nicméně na co se tím snažím poukázat je, že není třeba něčeho podobně „neobvyklého“, ale častokrát stačí i na první pohled „obyčejnější“ činy.
Zdá se mi až nefér, jak jsou někteří lidé nedoceněni kvůli jiným. Bez ustání slyšíme o tom, kdo co udělal špatně, málo pak už o tom, jak byly zachráněny lidské životy či na někom spácháno dobro. Musí se stát něco skutečně velkého, aby se tomu dostalo prostoru v obecném povědomí. Ale na světě se nedějí jen „velké“ věci. I mezi námi byli, jsou a budou významní umělci a významné osobnosti. Každý z nich trochu mění svět. Mohli by to být takoví malí kosmonauti a nevědomky tak být ostatním důvodem k určité hrdosti a veselejšímu pohledu na svět.
Pojďte se i Vy stát kosmonautem nebo kosmonautkou. Vytvoříme společně vesmírnou výpravu, ve které budeme cenit i ty nejmenší skutky a krůček po krůčku tak mířit ke hvězdám. Nemusíme objevit novou planetu, abychom byli úspěšní. Musíme však žít, plnit si přání a bojovat. Jen tak se úspěšnými, českými a hrdými kosmonauty staneme.