Dětské sny se plní. Když si něco usmyslíte a jdete si za tím, tak se to také vyplní. Co ke splnění potřebujete nebo jak moc musíte věřit svému snu, vám prozradí moderátor, který si za svým snem šel a naplnil ho. Každý den vykouzlí minimálně jeden úsměv na tváři. Můžete ho vidět i slyšet. Příjemný a charismatický. Plný energie a optimismu a také vzor pro mnoho mladých, kteří ho mohou vídat například při moderování Taneční skupiny roku, kde jsem se s Ondrou Vodným potkala i já.
Po tanečních soutěžích pobíhám už nějaký ten pátek a zcela upřímně mohu říci, že větší show, než je Taneční skupina roku, jsem nezažila. Úspěšný můžete být ve spoustě věcech. Umět rozzářit úsměv na stovkách tváří, nechat lidi užít si nekonečné hodiny čekání na výsledky a naplnit je energií, umí jen málokdo. To vše doprovázet vtipem, výbornou muzikou a nekonečnou řadou selfie s úsměvem na tváři, umí opravdu jen profesionál.
Nic není zadarmo. Na všem a hlavně na sobě musíte hodně pracovat, abyste profíkem na slovo vzatým mohli být. Co vás vše může potkat a co je opravdu důležité, co musíte mít, jak tvrdě musíte dřít a co si vše odpustit… To je právě to, do čeho vás Ondra nechá nahlédnout. Nechte se inspirovat cestou, která trvá již 20 let a stále nekončí a dětský sen se stále plní.
Ondro, jak jste přišel na to, že právě moderování je Vaše vysněné povolání?
V dětství jsem hodně snil. Těšil jsem se večer do postele, kde jsem si představoval, jak jsem popelář. Řídím autobus a spousty dalších věcí. Jednou jsem viděl v televizi nějaký zábavný program. Byl skvělý. Spousta zpěváků, zábavy. Nechalo to ve mně pozitivní emoce. Večer jsem si představoval, že jsem zpěvákem v takové show. Mělo to jeden háček. Neuměl jsem zpívat. Hledal jsem, jak v takové show přesto být. Tehdy to moderoval Rosák. Volba byla jasná, budu jako Rosák, moderátor. Nadšený jsem z toho nebyl. Raději jsem chtěl být zpěvák, ale řekl jsem si, nedá se nic dělat. Budu moderátor. Takže je to vlastně tak trochu z nouze (směje se).
První akci jste moderoval už v 16 letech. O jakou akci šlo a jak vše probíhalo?
Od 13 let jsem poslouchal rádio Evropa 2. Nahrával si vstupy moderátorů, snažil se mluvit jako oni. Nahrával si svoje vlastní rádio. Později jsem jel na dětský tábor, kde se vysílalo táborové rádio, dělali každý den moderované akce. Jezdil tam tehdy velmi populární moderátor Vítek Havliš. Slyšel mě a chválil můj výkon. To mě moc těšilo. Přišla první komerční akce. V 16 letech jsem moderoval mikulášskou show někde v hospodě. V převleku čerta. Bylo mi vedro, děti mě tahaly za vocas. Hrál jsem tehdy závodně volejbal. Pokračoval jsem moderováním Mistrovství ČR v beach volejbalu. V 17 maturitním plesem atd.
Co jste vše musel podniknout, abyste se dostal tam, kde jste dnes?
Úplně všechno. Mojí výhodou je, že tu práci opravdu miluji. Rozhodl jsem se ji dělat a myslím to vážně. Někdy je to vážně náročné. Bylo to mnohdy těžké. Pochyboval jsem. Myslel jsem si kolikrát, že na to nemám. Někdo se mi snažil vnutit, že na to nemám. Vždy mě to jenom posílilo. Nikdy jsem to nevzdal. A nikdy to nevzdám. Vím přesně, co chci, a vím, že pro to musím neustále všechno dělat. A vím, že toho dosáhnu.
Co bylo v začátcích důležité?
Chopit se každé příležitosti. V mém okolí bylo několik podobně zaměřených kamarádů. Všichni si vybírali. Co dělat budou, za kolik to dělat budou. V začátcích se člověk musí chopit každé příležitosti. Z těch nejnenápadnějších se většinou vyklubaly větší a zásadnější. Nikdy jsem neříkal ne. Ani žádný nebo nízký honorář pro mě v začátcích neznamenal, že akci nevezmu. Důležité bylo také sledovat špičky v oboru. Učit se, inspirovat, sledovat vše, co se kde děje. Ty začátky snad už nejsou ani pravda. Moc rád na ně vzpomínám.
Na co jste nejvíce hrdý?
Hrdý jsem na to, že jsem se nikdy nevzdal. Byly chvíle, kdy jsem už nemohl. Chvíle, kdy jsem o sobě pochyboval, neměl ani korunu, chtěl to vzdát, jít podnikat do jiného odvětví, věnovat se něčemu jinému. Každý neúspěch mě ale vždy posunul a znovu nakopnul. Nikdy jsem nezažil nějaký velký skok. Popularitu ze dne na den. Prostě jen vytrvale makám a čím dál tím víc si to užívám.
Když se ohlédnete zpět, udělal byste něco jinak?
Víc bych se v mládí učil, zdokonaloval a ještě víc na sobě pracoval. Bylo období, kdy jsem moc nevěděl, co dál. Vše, co jsem vydělal, jsem propařil a prohýřil. Byl jsem arogantní a namistrovaný. Tehdy jsem byl na zabití. Bylo to období, kdy mi to trochu vlezlo do hlavy. Byl jsem tehdy ve Snídani s Novou a dělal spoustu velkých akcí. Připadal jsem si na vrcholu. Naštěstí jsem měl kolem sebe několik skvělých lidí, kteří mě postavili zpátky na zem. Té doby nelituji. Je to dobře. Od té doby už vím, že základ je pokora, úcta a respekt.
Co byste doporučil mladým, kteří si chtějí splnit svůj sen?
Nikdy se nevzdat. Nikdy se nenechat odradit. Jděte do toho. Je jedno, kolik to bude stát času, je jedno, kolik to bude stát úsilí. Pokud to opravdu chcete, jděte do toho. Třeba to bude trvat dlouho, třeba to bude bolet, třeba budete bez peněz a sami. Ale pokud vytrváte, tak to vyjde. Moc všem držím palce!
Jaké je vaše motto?
Je to motto, které mi kdysi přišlo jako odpověď na email z Evropy 2. Chtěl jsem tam tehdy moc pracovat jako moderátor. Napsal jsem tehdejšímu začínajícímu moderátorovi na rádiu Evropa 2. Jmenoval se Leoš Mareš. A když jsem mu poslal email, kde jsem se ho zeptal, co mám udělat pro to, abych tam mohl vysílat, odpověděl mi: „Musíš moc chtít a moc pro to dělat!“ Tím se řídím dodnes. A můžu odpovědně říct, funguje to. Na rádiu Evropa 2 jsem oslavil v říjnu loňského roku 10 let.
Úžasný a upřímný příběh, kterým se můžete nechat inspirovat. Jak Ondra řekl: „Musíš moc chtít a moc pro to dělat!“ Nenechávejte se odradit a jděte si za svým snem. Přejeme hodně štěstí do dalších let.
Ondru můžete najít na jeho webových stránkach, Facebooku, Instagramu, a samo sebou i na Evropě 2.