Kdysi pankáč, trochu šílený, ale vždy s dokonalým tahem na branku. Dnes výborný tanečník, choreograf, herec a podnikatel v jednom. Dalo by se říci, že od nuly až na vrchol, taková je cesta JK Sancheze. Ze dna se umí dostat opravdu málokdo, navíc s neustálým optimismem a elánem. JK Sanchez je člověk, který má tyto dovednosti v sobě hluboko zakořeněné. Dnes jsme dostali tu možnost se jím a jeho příběhem inspirovat my.
Pamatuji si, že jsi začínal též v České Lípě, jako já, kam se opět vracíš i dnes se svými projekty. Tehdy jsi nebyl ještě tolik usměrněný jako dnes. Jaké byly tvé začátky, než ses posunul vpřed a změnil tak svůj život o 180 stupňů?
V České Lípě jsem se narodil a vystudoval tam SPŠ Strojní, ovšem hned po maturitě jsem se odstěhoval do Hradce Králové. Mé začátky v České Lípě byly tak nějak klasického rázu, jako začátky mých vrstevníků v té době. Prostě škola, nějaký ten koníček (dělal jsem od mala bojové umění) a tak. Zlom nastal v momentě, kdy jsem se potkal s partou nadšenců do break dance. Říkali si BS Crew. V momentě jsem byl chycen do světa, který jsem před tím neznal. Tanec, hiphop kultura apod. Byl jsem natolik pohlcen tancem, že jsem chodil trénovat sám do sklepa našeho panelového domu, či na ulici (na krabice), nebo jiná místa, jen abych se zlepšil a dohnal tak tuhle partu kluků, kterou jsem potkal. Ovšem v momentě, kdy jsem se jim vyrovnal, setkal jsem se něčím, s čím jsem se později ve svém životě setkal ještě mnohokrát. Měl jsem prostě a jednoduše touhu to dotáhnout ještě dál a posunout to vždy o level výš, jenomže toto nadšení jsem téměř s nikým nesdílel. Když na to koukám teď zpětně, tak jsem byl taky dost naivní a rozhodně jsem ještě ani nemohl tušit, co všechno se v budoucnu stane.
Odešel jsem do Hradce Králové poté, co jsem se seznámil s další mladou partou nadšenců, kteří se jevili už více nadšení.
Jak se říká „na blind“ jsem se odstěhoval a přišla první facka od života. Neměl jsem práci, ani pořádně kde bydlet, tak se stávalo, že jsem bydlel v autě, u známých, na ulici atd.
Ale ještě jsem nezmínil, že jsem taky trochu blázen, takže jsem stále věřil, že dosáhnu svého snu, ikdyž to bylo docela drsné období.
Dostal jsem se do okruhu tanečníků a jedné velké taneční skupiny, kde jsem dostal možnost učit a trénovat a tím si taky vydělat „na chleba“.
Tím se ve mě probudil opravdový umělec, protože jsem začal přemýšlet jen nad tancem, později divadlem a herectvím naplno.
Režíroval jsem vlastní divadelní představení a natočil mnoho videoklipů. Co mě těší opravdu hodně je to, že jsem díky tanci obletěl takřka celý svět (Japonsko, USA, Finsko, Rusko, Ukrajina, Anglie, Španělsko, Francie, Italie, Hong Kong atd)
Máš za sebou úspěšnou a velmi kreativní část uměleckého života. Věnuješ se stále umění se stejnou vášní a energií, jako dříve? Nebo už se zaměřuješ více na své okolní projekty?
Dělám umění (tanec, herectví, divadlo) pomalu 17 let, takže to nejde jen tak přerušit. Je to tak, že když to v sobě probudíš, je to jako když zažehneš plamen, který prostě nejde a ani nechceš uhasit. Nyní se více věnuji herectví (převážně televizní a filmová tvorba). Mám jednu z hlavních rolí v celovečerním snímku režiséra Petra Smazala – PSANCI a na cestě jsou i nějaké další spolupráce s jinými režiséry, takže se těším, co z toho v budoucnu bude.
Také jsem nepřestal vyučovat tanec. A to nejen u nás, ale převážně v zahraničí. Pořádám 2x ročně mezinárodní workshopový taneční event, který se jmenuje Choreo Connection a snažím se přiblížit lidem „kus světa“. Prostě to, co já jsem neměl.
Jsem vděčný za vše, co jsem v uměleckém životě poznal a zkusil, neboť to mohu spojovat i v bussines světě jako přidanou hodnotu k tomu, co dělám/e.
Je pravda, že v poslední době je občas těžké skloubit tanec a divadlo s bussines. Někdy je toho opravdu hodně a jsem rád za každou minutu v sále, nebo na tanečním workshopu. Ale jak říkám. Umění jde se mnou do business ať chce, nebo ne.
Měl si někdy pocit, když jsi tancoval, že to chceš vzdát a hodit to vše za hlavu? Byli ve tvém životě lidé, kteří tě neustále odrazovali a vysmívali se tomu, co děláš nebo jsi měl kolem sebe naopak lidi, kteří ti byli pouze a jen oporou?
Na tuto otázku bych rád odpověděl nějak optimisticky, jako „nikdy jsem nic takového v hlavě neměl“. Ale opak je pravdou. Několikrát jsem se v životě zastavil a říkal si, že už to dál nedám. Bylo to buď špatnou životní situací, nebo tím, že jsem měl pocit totálního vyhoření. Ale díky bohu je ve mě více optimistické stránky, než té negativní, takže jsem to nikdy nevzdal. Uff..haha
S lidmi je to těžké. Má zkušenost je asi taková – když jsem šel s davem a nějak nevyčníval, tak jsem měl celkem dost „přátel“. Ovšem ve chvíli, kdy jsem chtěl výš a dál a začal jsem se i náležitě posouvat, tak přátel ubývalo (myslím, že s tím má zkušenost hodně lidí). Ale vždy jsem na tom dalším stupni našel někoho, kdo mi podal pomocnou ruku. Musím říci, že jsem rád, že mám spoustu fanoušků mé práce, ale naopak mě mrzí, že někteří lidé se kterými jsem se setkal, či začínal již nejsou v okruhu mých přátel. Ale tak jsme v Čechách..haha..Mám rád tuhle zemi, ale občas mě mrzí česká mentalita.
Když už jsme se zmínili o těch okolních projektech a návratu do České Lípy po zhruba 13 letech, co v tomto krásném, ale malém městě plánuješ dělat dále?
Vracím se do Lípy, to je pravda. Ale ne abych tu bydlel. S kolegy jsme se rozhodli v České Lípě otevřít kavárnu. Samozřejmě zlí kritikové by mohli podotknout, že kaváren je hodně. Ano, je. Ale rozhodně jich není tolik s konceptem, se kterým přicházíme my. Nápad kavárny nevznikl ze dne na den. Díky kolegům a hlavně mému obchodnímu řediteli ze Step production Ondřejovi Provazníkovi (vynikající zpěvák mimochodem) jsem nechal zhmotnit mojí vizi o síti kaváren STEP CAFE. První právě v České Lípě. Proč tam? Já jsem se tam narodil, proto jsem rád, že tento projekt se narodí v mém rodném městě. Jaká kavárna bude a čím bude výjimečná? To nyní nemohu zas tak úplně prozradit, ale zkuste si představit spojení umělec x káva x lidi a nechte se překvapit.
Mohu prozradit, že STEP CAFE je pyšné na spolupráci právě se Světem Úspěšných!
Kavárna ve tvé režii bude jistě perfektním místem, kam se spousta lidí uchýlí a jsem si jist, že to bude pro lidi nejen příjemná změna, ale také velmi obohacující každodenní zážitek, což zde v Čechách chybí. Proč ses ale rozhodl jít tímto směrem a věnovat svou pozornost práci s lidmi i skrze osobní rozvoj a právě kavárnu?
Proč kavárna? Miluju kafe a jsem celkem zdatný návštěvník kaváren. Rád v nich pracuji, scházím se s lidmi a nebo jen relaxuji. Ovšem více mě táhne to spojení umění, mých vizí a lidí, kteří do kavárny budou chodit. V podstatě vycházím z toho, co jsem já jako student neměl. Jak jsem již říkal, tak bych nerad „vykecal“ celý koncept, ale rád bych zmínil, že půjde hlavně o to , aby se tam cítili dobře nejen lidé, kteří příjdou „jen“ na kávu, ale také umělci, studenti, podnikatelé apod. Rád pracuji s lidmi a vždy rád vidím, že mé snažení má nějaký pozitivní vliv na jejich osobní rozvoj, ať už v uměleckém, či business světě.
Takový projekt zabere spoustu času a energie, co se příprav týče. Kolik už jsi tomu všemu věnoval času a energie? Jistě nebylo ani tak jednoduché najít investora a přesvědčit ho o smysluplnosti tvé vize. Přesto je realizace tvé vize dnes téměř u konce a kavárna tak během krátké doby spatří světlo světa. Jak se na to těšíš?
Máš pravdu, že to zabere hromadu času. V podstatě každý den jedeme na plné obrátky, aby se v září 2016 mohlo otevřít a naše dítě STEP CAFE spatřilo světlo světa. Práci máme rozdělenou smysluplně. Já se starám hlavně o uchopení celého konceptu, PR a marketing. Zatímco kolega Ondřej je mašina na zařizování kavárny jako takové. Co se týče investora, tak nám ho osud přihrál tak nějak „náhodou“. Bylo vtipné, že jemu se nápad kavárny líbil a celý koncept jsem mu řekl, až když byly peníze na účtě, ale tím jsem mu dokázal, že to mám opravdu vymyšlené a že chci vybudovat něco víc, než jen „hezké“ posezení. Teď se, abych pravdu řekl, cítím, jako když jsem měl premiéru svého divadelního IN-SI-DE The Cirque. Měl jsem hotové představení, o kterém jsem věděl, že je výjimečné, ale také jsem měl pořádně stažené hrdlo z toho, co na to řeknou lidi a jestli budou sdílet mou vizi a můj nápad.
(Na konci představení IN-SI-DE The Cirque měl JK Sanchez standing ovation a část jeho představení putovala do Londýnského Sadlers Wells Theatre.pozn.redaktora)
Napadá mě, že by stála za zmínku alespoň jedna z tvých nejtvrdších, ale i největších zkušeností ve tvém životě. Existuje něco, co by tě tolik naučilo?
Bylo jich několik. Spadl jsem, jak se říká „na hubu“ už několikrát v několika odvětvích mého života a musím říct, že pravidlo „co tě nezabije, to tě posílí“ platí a jsem za to vlastně moc rád, protože takové zkušenosti na škole nezískáš.
V podstatě jak jsem již řekl, tak první byla, když jsem se přistěhoval do Hradce Králové. Pln elánu a nadšení jsem tak nějak nepočítal s možností, že budu úplně na dně bez peněz a bydlení. Takže ano, byl jsem bezdomovcem.
Další taková větší rána byla hned po mém divadelním turné. Ne, že by se divadlo nelíbilo. Naopak, ale tím, že jsem si dělal všechno sám (produkci, režii, scény a i samotné účinkování), tak jsem lítal dost v dluzích. Tlačil jsem sen udělat turné po ČR tak silně, že jsem padal do větších a větších dluhů. Ne, že bych neuměl počítat (jak by jistě někdo velice rád dodal), ale prostě jsem neměl čas řešit uplně všechno a neměl jsem okolo sebe nikoho, kdo by mi s tím pomohl. No a účinkjící jsem tím nechtěl otravovat. Dostával jsem se z toho asi 2 roky po tom, co turné skončilo. Ale byla to obrovská zkušenost, kterou mohu využít v mé produkční firmě Step production, kde jsem se naučil práci přerozdělit, konečně.
Další větší ranou byl nepovedený business v podobě kadeřnictví. Nebyl to tak uplně můj nápad, ale chtěl jsem pomoci své známé s jejím skomírajícím businessem v kadeřnictví, které měla na kraji města Olomouc. Vybudoval jsem krásné, nové kadeřnictví v nových prostorách s domněním, že se o něj bude starat ona a já budu v podstatě investorem. Ale jak to někdy bývá, tak jsem na to zůstal sám a bez investorů a schopných lidí okolo. Kadeřnictví jsem přeprodal, ale za mnou zústal opět velký dluh a ještě větší zkušenost.
Proto jsem moc rád za mé působení v mých firmách. Mám kolem sebe schopné lidi, kteří mi kryjí záda a já mohu „pálit“ své vize a nápady jak se dá (samozřejmě jsem taky dost usměrňován). Kdysi o mě v MF DNES napsali, že jsem studna na nápady a dokonce mi několik lidí říkalo, ať si na to udělám firmu..haha. Je pravda, že když mi dá člověk prostor a důvěru, tak jsem schopen přinést inovativní nápady do jeho osobního, či business života. Nebráním se tedy spolupráci s firmami a různými podnikateli. Takže směle do toho! Jsem tu.
Když jsme se spolu posledně bavili, pamatuji se na tvá slova ohledně lidí, což mi hned rozsvítilo v hlavě a připomnělo i mé zážitky. Proč je podle tebe důležité si dnes okolo sebe vybírat ty správné lidi a proč je důležité naučit se lidem říkat „ne“?
Beru to tak, že pokud máš nápad, vizi a nebo prostě jen chceš něco dokázat, tak by sis měl taky rozmyslet, s kým toto nadšení chceš sdílet. Je spousta lidí, kteří se velice rádi povozí s tebou, ale v podstatě ti v ničem nepomohou. Takoví lidé jsou také plni nadšení, ale za žádnou práci. Nejraději by Tě jen plácali po zádech, jak je to vše super, ale když jim zadáš nějakou práci, tak mají vždy hodně řečí okolo a nebo to prostě a jednoduše neudělají. Na druhou stranu je velice těžké najít ty správné lidi, kteří tě nejen podpoří ve tvé vizi, ale také přiloží ruku k dílu a bez větších aktuálních výsledků s tebou táhnou za jeden provaz až do chvíle, kdy se onen pomyslný vlak rozjede. Jsem vděčný za to, že v obou světěch ve kterých se pohybuji jsem pár takových „tahounů“ našel. Ve světě umění tance a divadla to je Wahe Akopjan (velmi vážený tanečník a divadelní herec) a ve světě business Ondřej Provazník (který je také mým showbusiness agentem). A díky okolnostem stále přicházím do kontaktu s mnoha dalšími skvělými lidmi, jako je např. vedení Světa Úspěšných, filmoví režiséři, podnikatelé, umělci apod.
Proč říkat ne? Je to jednoduché. Když na vše řekneš ano, tak si na to lidi zvyknou a čeká tě dříve nebo později vyhoření. Vyhoření buď v podnikání, umění a nebo proti lidem samotným. Člověk se to „ne“ prostě musí naučit říkat. Dá se to přeci říci i hezky.
Říkat „ne“ lidem je samo o sobě úspěch. Sám mám zkušenost, kolik lidí chodí okolo horké kaše a mrhá tak tvým časem. Co je ale podle tebe úspěchem v životě a jak úspěch vůbec vnímáš?
Máš pravdu. Není to ze začátku vůbec jednoduché. Hlavně pro lidi s velkým srdcem. Já jsem taky v minulosti měl snahu pomoci a vyhovět všem.
Každý vnímá úspěch po svém. Teda tak to vnímám já. Záleží na tom, jaké má člověk ego a jak s ním umí pracovat. Pro někoho je úspěch sedět ve Ferrari a projíždět se okolo obdivujících lidí. Pro jiné je úspěch vybudovat rodinu, nebo postavit dům. Někdo má za úspěch vítězství v soutěži, nebo mít fungující firmu. Je to různé. Když jsem byl mladší, tak byl pro mě úspěch to, že jsem se dostal do povědomí lidí v tom, co jsem dělal a v podstatě jsem měl to ego dost „mladistvé“. Takže jsem chtěl být vítěz téhle soutěže a být tamhle nejlepší atd. Dnes považuji za úspěch to, že mám možnost rozvíjet své vize, že mám okolo sebe stále více fajn lidí (ať už se jedná o umění, business, osobní život) a nebo také, že jsem pozván někam na přednášku, workshop apod. Beru jako úspěch každý den, ve kterém se mám možnost zasmát, něco nového se naučit, vykonat nějaký dobrý skutek a posunout se o krok blíž k mým snům. Ano, někdo by si řekl, že se snažím dostat do filmového světa a stojí za tím jistě vidina slávy a dělám business, kde je vidina pěněz. Říkám ano! Mám sice trochu jiný pohled na svět, než když jsem začínal, ale pořád mám stejný „drive“ se dostat co nejblíž k mým dětským snům.
Když už jsme u toho úspěchu a osobního rozvoje, jsou nějaké knížky nebo lidé, kteří tě v životě natolik inspirovali? Co tě inspiruje dnes? Kde v sobě bereš takovou motivaci jít kupředu a do jisté míry měnit svět?
Co se týče knížek, tak jako student jsem četl hodně knihy ála Jules Verne, nebo historické knihy a různé motivační knihy. Co se týče lidí. Těžko říci a těžko vyjmenovat všechny, kteří mě inspirovali na mé cestě. Každé období mého života bylo inspirováno mnoha událostmi, lidmi, situacemi. Velkou zásluhu na mé motivaci mají rodiče. Třeba můj otec. Jako malý kluk jsem od něj slýchával spousty příběhů z jeho života, nebo života lidí, které on potkal a s notnou dávkou nadsázky ve mě v podstatě vyvolal chuť dosáhnout přinejmenším stejných úspěchů, jako lidé v jeho příbězích. Naopak mamka mě vždy inspirovala citáty z knih, nebo jejím esoterickým přístupem k životu. Byl jsem také hodně ovlivněn filmem a mentalitou bojového umění. To ve mě zůstalo dodnes.
Dnes mě inspirují lidé okolo mě a v podstatě každodenní situace. Každý den má člověk okolo sebe tolik inspirace, že se nestačí ani divit. Záleží jen na tom, jak se na onu inspiraci kouká.
Myslíš si, že bys byl dnes někde jinde, kdyby ses kdysi jako úspěšný „pankáč“ nerozhodl jít tímto směrem, kterým se dnes ubíráš? Jsi dnes za takovou ohromnou změnu a výstup ze zóny komfortu vděčný?
Já jsem pořád „pankáč“ haha. Jen prostě mám rád změny a mám rád posouvání se dál. Jakmile je pro mě něco moc dlouho dokola se točící cyklus, tak se začínám „nudit“ a potřebuji změnu. Moc rád se učím novým věcem a musím říct, že svět podnikání je někdy skvělým odpočinkem od světa umění a naopak. Pěkně se to doplňuje. Tedy prozatím. (směje se)
Posouvám obě strany svého života dál. V umění i v business světě.
[youtube http://www.youtube.com/watch?v=mP48ozRzmfk]