Dnes se s vámi chci podělit o příběh dvou kolegů. Kolegů, kteří před sebou měli slušně nastartovanou kariéru, dalo by se říci i stejnou výchozí pozici, ale už ne tak stejný způsob myšlení. Jeden z nich je snílek, jmenuje se Tomáš a ten druhý Filip, ten naopak hraje na jistotu, odjakživa. Jednoho dne po cestě z práce do posilovny říká Tomáš: “začal jsem podnikat v odvětví, kterému úplně tak nerozumím, ale vím, že to má obrovský potenciál a budoucnost.” Filip si Tomáše vyslechne a potom se ho zeptá, jak to, že je o tom tak přesvědčený. Tomáš jednoduše odpoví: “Prostě to vím! Všechno ve mě mi říká, že je to ono. Je to ta příležitost, na kterou čekám!” „Ale prosím tě, ty pořád něco vymýšlíš. Už se na to vykašli, soustřeď se na práci, kterou děláš! Máš skvělej plat a jistý místo a vlastně řekni mi co ti pořád chybí?”, ptá se Filip. Po chvilce přemýšlení Tomáš odpoví: “nevím, já si prostě nemůžu pomoci.”
Vidíte ten rozdíl? Úplně jiný úhel pohledu. A to je ten hlavní rozdíl, který nás odlišuje – způsob myšlení. V čem někteří z nás vidí obavy a nejistotu, v tom druzí vidí výzvu a příležitost.
Příležitosti jsou jako pošťák. Nikdy nechodí dvakrát se stejnou zásilkou. – Richard Branson
Několik měsíců po rozhovoru Tomáš v zaměstnání skončil. Opustil “jistotu” a dobře placené místo. Filip to absolutně nechápal. „Ty jsi se zbláznil! Snad každý by chtěl tvoje místo a ty? Ty si prostě odejdeš.” Ano, Tomáš odešel, ale byl v klidu? Vůbec ne. Naopak měl strach. “Co když to nevyjde? Co když se mi nebude dařit? Co pak?” říkal si Tomáš. Ale jen na chvíli, protože moc dobře věděl, že by nakonec daleko více litoval toho, kdyby neodešel a říkal si do konce života: “co kdybych do toho tenkrát šel a ono to vyšlo?“
Na konci litujeme jen těch příležitostí, které jsme nevyužili. – Ingvar Kamprad
Ano, Tomášovy začátky byly těžké. Dělal to, čemu ještě úplně tak nerozuměl a navíc jeho okolí ho jednoduše nechápalo. To naopak Tomáše posilovalo v jeho víře, že uspěje. I kdyby měl uspět jen kvůli tomu, aby nedal ostatním šanci říkat mu: “já ti říkal, že to je blbost od úplného začátku. Kdyby jsi mě tenkrát poslechl, nemusel jsi být za blázna.“
S postupem času se Tomáš v podnikání zlepšuje a hlavně získává další a další zkušenosti. Filip si naproti tomu jede pořád to svoje. Stejná práce, stejná pozice a stejné peníze. Je ale spokojený, a to je nejdůležitější. Tomášova odvaha a úsilí se začíná projevovat nejen na penězích, ale na něm samotném. Za těch několik měsíců se posunul osobnostně významně dopředu, poznal řadu úspěšných a inspirativních lidí a navázal nespočet obchodních vztahů. Tempo jakým se sám Tomáš a jeho podnikání vyvíjí nabírá na rychlosti. Na začátku to byla odvaha, se kterou se Tomáš pustil do zásadní změny svého života. Naproti tomu Filip je spokojený a daří se mu, podle jeho slov, pořád dobře.
Pokud se mě ptáte co je opakem odvahy, není to strach, ale spokojenost. – Earl Nightingale
S odstupem několika let se tihle dva potkají. Už to nejsou kluci, ale tátové od rodin. Oba spokojení. Filip má jinou práci, která ho baví, ale jak už sám přiznává, není to ta “jistota” jako dříve. V zaměstnání má slušný plat, ze kterého se dobře žije. Nicméně je to plat a pro něj se musí chodit do práce. Tomáš je jiný, úplně jiný než si ho Filip pamatuje. Zaměstnává několik desítek lidí ve firmě, kterou pořád vlastní, ale už ji neřídí. Věnuje se tomu, co ho baví. Hlavně svojí rodině, svému synovi. Potom hlavně předávání svých zkušeností začínajícím podnikatelům a lidem, kteří si nejsou jisti, že by mohli podobnou změnu jako Tomáš zvládnout. Filip se ptá Tomáše: “jak jsi to všechno dokázal? Když se na tebe dívám, nemůžu uvěřit tomu, že jsme seděli v jedné kanceláři a chodili do stejné jídelny na oběd.” Tomáš se na chvilku zamyslí a s úsměvem odpoví: “Způsob myšlení Filipe. Kdyby jsi mi řekl tenkrát po té cestě do posilovny, že tohle dokážu.. já bych ti věřil. Ale věřil jsi ty mě?“
Kouzlo tohoto příběhu je opravdu v našem způsobu myšlení, na kterém kromě jeho nekonečnosti je nejkrásnější to, že ho dokážeme nejvíce ovlivnit, resp. nastavit my sami.
Jak to máte vy? Hrajete na jistotu, nebo chcete být úspěšnými? Tedy dělat to, co vás samotné naplňuje?