„Nejtěžší je poznat a pochopit sám sebe. Až k tomu dojdete, přestanete konečně řešit blbosti a začnete řešit teprve ty důležité věci.“
Ten okamžik, kdy otevřete oči a odhalíte karty sami sobě.
Pár vteřin, které nám mohou dopomoci k volnosti.
Uvolní mozek a spustí se vlna emocí.
Slzy tečou proudem.
Hlavou se honí spousty myšlenek, které zatím nejde zařadit. Chvilku bezmoc, chvilku radost. Vše se honí stále dokola a vypadá to, že to už nikdy nepřejde.
Prapodivný, zároveň uvolňující stav. Bolestný i úsměvný. Nedá se to prakticky popsat, pokud si tím sami neprojdeme.
Když uslyšíte někoho vyprávět tento konkrétní prožitek, možná ho nepochopíte. Nevadí, důležitý je právě okamžik, kdy jste a posloucháte. Ptáte se a zajímáte. Snažíte se pochopit, co se vlastně stalo. Nedává vám to smysl. Nevíte, co máte říci. Neříkejte nic. Seďte a naslouchejte. Máte tu jedinečnou možnost být součástí velkého sebepoznání blízké osoby. Třeba že je to ze začátku nepochopitelné a zmatené. Osoba, která příběh vypráví, právě prožívá jeden z nejsilnějších okamžiků svého života a vy máte možnost být u toho.
I já se stala součástí tohoto příběhu, velmi silného, až mě to překvapilo. Někdy se nám nechce odhalit karty a tím pádem žijeme dlouhou dobu ve velké přetvářce. Občas házíme svoje chyby na ostatní a nehodláme si připustit, že ti, kteří nám ubližují , jsme vlastně my. Můžeme padat do depresivních stavů a stále a stále hledáme viníka. Náš mozek je zahalen do černé barvy a odmítá spolupracovat. Hledáme rameno, kde bychom se mohli vyplakat a vyvztekat. Nedokážeme sami sobě přiznat, že to je jen a jen na nás. Najednou jsou všichni špatní a jsou proti nám.
Co s tím?
Nějakou dobu vydržíme žít v této přelétavé formě. Jednou nahoře, jednou dole. Při ruce máme vždy spolehlivou vrbu. Rameno, na kterém se můžeme vyplakat. Ucho, kterému můžeme vše říci a postěžovat si. Co však nemáme a neuvědomujeme si to, jsme my sami. MY a jen MY. Neumíme být upřímní sami k sobě. Jsme nešťastní s přelétavou náladou. Rána nestojí za nic, natož pak večery. Stále hledáme a nemůžeme najít.
Jednou ráno nám to vše dojde jako v tomto příběhu. Najednou se vše začíná vybarvovat. Paradoxně s tímto vybarvováním nepřichází eufórie z nalezení „problému“. Přichází krutá rána v podobě prozření. To je kolikrát horší než cokoliv jiného. Týká se to nás, jen nás. Zjištění, že celý svět nebyl proti nám, že jen my jsme byli sami proti sobě, je šílený a bolestný. Hlavou začínají opět proudit myšlenky. Tentokrát už nejsou tolik zmatené. Jsou čistější a začínají dávat smysl i přesto, že předtím nám zmatené přišly.
Co dál?
Právě jste zjistili, že příčinou jsme my. Vezmeme tuto pravdu do svých rukou a popereme se s ní. Nic jiného nám také nezbyde. Tedy pokud chceme vystoupit z bludného kruhu a začít znovu s čistou hlavou. Tato přiznání bolí. Pokud je ale zvládnete říci sami sobě, zvládnete je říci i vašemu okolí, které nás kupodivu nezašlape do země a podobné věci, ale bude se snažit pomoci, protože i pro ně je naše odhalení karet velká rána.
Stále nám to není jasné? Nevadí.
Myslím si, že následující příklad bude mluvit za vše. S dovolením nebudu odtajňovat zdroj, protože je velmi blízký a tím, že jsem měla možnost si tuto výjimečnou situaci prožít s dotyčnou osobou, nepřijde mi to vhodné. Zároveň tento příklad píši se svolením a s vidinou pomoci nám ostatním, kteří jsme si karty ještě neodkryli a možná bloudíme stejně jako ten, kdo mi dovolil být vrbou a ušima.
Už pár let dělám práci snů. Mnoho lidí, se kterými se setkávám, mi práci svým způsobem závidí. Vidí na ní volnost a možnost cestování. Co však už nevidí, jsou mé večery, které trávím přípravou a učením. Moje práce nebyla vždy taková. Ze začátku byla opravdu různorodá a já ji milovala. Každý den něco nového. Nové výzvy, nová motivace.
Po pár letech přišel zlom a ze dne na den bylo vše jinak. Než jsem vše prokoukla, vnímala jsem to jako obrovský posun. Ovšem během pár měsíců jsem přišla na to, že to posun je, ale směrem dolů. Přiznám se, že jsem si od začátku myslela, že můj přesun byl účelný, což se v budoucnu i potvrdilo.
Lidé, kteří byli okolo mě, se mi snažili pomoct ze všech sil. Byli mi vždy po ruce, když bylo potřeba, tak poradili. V oněch přívalových vlnách pocitů a zmatku v mé hlavě jsem je často viděla i jako nepřítele, kteří mi házejí klacky pod nohy. Nevnímala jsem v tu dobu, že se mi snaží pomoci. Bojovala jsem neustále za to, že jsem výborná v tom, co dělám a absolutně jsem nechápala, proč nové projekty nepřistávají mně na stole. Ukřivděná a hledající chybu všemožně jinde, jen ne u sebe.
Nic netrvá věčně, zaplať pán Bůh. Mně konkrétně dootevřel oči člověk, kterého jsem nemohla ani vystát a díky kterému jsem chtěla dát i výpověď. Vím, že toto asi číst nebude, ale kdyby náhodou, tak právě tobě patří velké díky. Z posledního společného setkání jsem si odnesla takovou upřímnou a konkrétní zpětnou vazbu, která mi, ač přes počáteční vztek, otevřela oči. Když vztek pominul, začala se na povrch tlačit pravda, kterou jsem sama sobě nechtěla přiznat.
Následovaly hodiny přemýšlení a uvědomování si, že jsem si celé ty roky lhala a ubližovala sama sobě. Dělala jsem ze sebe profíka jen kvůli své ješitnosti. Dokazovala jsem si něco, co nebylo reálné ani pravdivé. Nejhorší lež je právě ta, kdy si lžete sami sobě. Večer před osudným prozřením jsem tušila, že zítra vše „praskne“. Možná jsem tomu šla naproti, možná jsem svého kolegu hodně zaskočila a rozčarovala. Toho jsem si vědoma. Na druhou stranu díky mé upřímnosti a prozření se stalo to, že se začalo okamžitě hledat řešení.
Při rozebírání situace se mi šíleně ulevilo. V tento okamžik přišel i ten pravý filtr, kdy mi mozek dovolil konečně vše vypustit. Spustily se mi upřímné, uvolňující, krokodýlí slzy, které už dlouho čekaly na to, až budou moci ven. Nebudu vám lhát, bylo jich hodně a určitě ještě dorazí, když bude vše doznívat. No a co. Ať přijdou. Ráda je přivítám. Tyto slzy totiž neubližují, pomáhají. Pomáhají ze sebe dostat emoce, které jsem dlouho schovávala. Tvrďas, který vše vyřeší a se vším si poradí.
A co dál? Teď už je to jen na mně, kterou cestu zvolím. Vím, že ji najdu buď sama, nebo se svým koučem, který je vždy tam, kde má být. Závěrem bych dodala jen to, že odkrytí karet sama sobě bylo to nejlepší, co jsem kdy mohla udělat. Je mi lépe. Přirovnala bych to k tlusté čáře, kterou děláme často za svým životem. Ta moje je opravdová, protože jsem přestala lhát sama sobě.
„Až poznáním sebe sama zjistíte, jak jste neuvěřitelně silní.“
Jestli někdy budu profíkem, budu tím opravdovým a ne falešným, kterým jsem byla doteď. Vám přeji, abyste v sobě našli tu samou sílu, kterou jsem našla i já a díky které mohu začít konečně pracovat na tom, co opravdu chci a ne pracovat ve lži.
Otevřenost a sdílení. To své si každý najdeme sám. Tento příběh slouží jako berlička či motivace pro ty, kteří jsou v podobné situaci. Je to pro nás všechny, kteří si vědomky či nevědomky lžeme a žijeme ve veliké iluzi, ve které se trápíme. Vystupte z ní a začněte žít ….