„V momentě narození máme sto miliard mozkových buněk, které se mezi sebou propojují spojeními známými jako synapse,“ začíná povídat Jan Mühlfeit. „Tato spojení se tvoří jednak podle genetické informace, na co máme talent stran rodičů, ale nejvíce podle toho, co děláme už od raného věku. Spadá tam všechno, co je dítěti říkáno, na co se dívá, s čím si hraje.“
„Už malé dítě intuitivně ví, na co má talent. S nějakými hračkami si hraje neustále a jiných si ani nevšimne, určitě to znáte i vy z dětství. Vlastně přesně ví, co mu energii dává a co mu ji bere. Dostává se vlastně do flow a tak i malé děti jsou schopné vytvářet úžasné věci ze stavebnic.“
Již poněkolikáté jsme dali v magazínu prostor Janu Mühlfeitovi, pozoruhodnému muži, dnes jsme se ale zaměřili na děti a rozvoj jejich osobnosti. Na pomoc si s sebou vzal Katku Novotnou, úžasnou slečnu, jež je spoluautorkou celého projektu Odemykání dětského potenciálu.
„Dnešní škola je naprosto v rozporu s Komenského ‚škola hrou‘,“
„pokud se má dítě něco učit tím nejlepším způsobem, musí přitom využívat své talenty,“ říká Jan. Lze říci, že Honza s Katkou tedy ukazují dětem, jak rozvíjet své talenty a jak je dokázat využít. Talent lze poznat už u malého dítěte a je nutné říci, že současná škola se na toto vůbec nezaměřuje.
„Zatím se věnujeme dětem zejména ze druhého stupně základní školy, v brzké době ale plánujeme otevřít kurz i pro středoškoláky a následně pro děti na prvním stupni,“ vypráví Katka.
Jak poznat talent?
„Lidé se nás často ptají, jak lze talent rozpoznat a zda to je možné už u malých dětí. První věc je samozřejmě podle toho, s čím si hrají. Pomáhá také vystavit je neobvyklé situaci, například když se pustí mezi dětmi hudba, hned vidíte, že jich několik začne tančit, jiné zpívat a další zůstanou v klidu. U těch, co už umí psát je možnost testu…“ rozpovídala se o svých zkušenostech.
„Existují věci,“ pokračuje, „které jsou viditelné na první pohled. Například již zmíněná hudba. Poté jsou ale vlohy, které není tak jednoduché poznat a rodiče častokrát ani netuší, že se jedná o talenty. Jde například o cit pro vztahy, o schopnost organizovat, o spolehlivost a spoustu jiných.“ Dostáváme se i k situaci, kdy jsou vlohy ve skutečném životě velmi využitelné, nicméně se o ně nepečuje. Takový cit pro vztahy člověk potřebuje kolikrát více než nadání pro pohyb.
„Chceme, aby o tom přemýšleli. Ptáme se jich, zda si nepamatují, či danou vlastnost už dříve využili. Jde nám o to, aby pochopili, že to není věc samozřejmá a je na ní třeba pracovat.“ Jinými slovy ne všichni dobře kreslí, ale každý umí něco.
„Poté je možné ověření správnosti našeho vyhodnocení, například že dítě po té dané činnosti touží a chce ji dělat znovu. Silným faktorem je také intuice, kterou při aktivitě má nebo určitá dokonalost, že je i na první pokus výsledek překvapivě dobrý. Může mu to dokonce přinášet určitou formu satisfakce,“ uvažuje nahlas Katka.
„Jasně se ukazuje, že z dětí rodičů, kteří ‚jim do toho nekecaj‘, vyrůstají olympijští vítězové.“
Snad nepřeháním, když řeknu, že za celou dobu rozhovoru mi protagonisté několikrát zdůraznili potřebu možnosti volby pro dítě. „Je důležité ho usměrňovat, sledovat, kam míří, ale také je potřeba, aby si samo namlátilo ústa,“ vysvětluje Honza. Jeden možný výklad je tedy i ten, že malý človíček potřebuje svobodu, aby si mohl zkusit, co se mu zamlouvá a co ne. Všichni si jistě vzpomínáme na rozhodnutí autorit a nalajnování budoucnosti, jež možnost vlastní zkušenosti ničí.
„Jarda Jágr měl od mala hokejku a pingpongový míček, i když jeho rodiče netušili, co to je Stanley Cup, když jim vyprávěl, jak ho jednou bude držet. U lidí, kteří neztratí kontakt se svým vnitřním dítětem, tak z nich poté vyrůstají virtuózové jako Jarda Svěcený nebo Jan Pirk, což je tedy kardiochirurg, ale vlastně je to virtuóz ve své práci, jelikož maximálně využívají své vlohy,“ vysvětluje Honza.
Není nesmysl, že každé dítě má na něco talent, naopak. V mnoha případech se na něj ale vůbec nepřijde. Často je také pohřben společností, školou nebo čímkoli jiným, co jej nedokáže rozvíjet.
„Děti se narodí jako tryskáč,“
„ale hned je jim řečeno, aby nelétaly, aby zaparkovaly letadlo na zahradě a omývaly mu křídla,“ zakončuje Jan vyprávění metaforou.
„Ve škole, jakmile někdo v něčem vyniká, bere se to jako samozřejmost, ale zaměřují se na slabiny. Učitelé i rodiče zpravidla hodnotí na základě špatných známek a nezaměřují se na ty dobré,“ navazuje Katka. „Dokonce podle výzkumu rodiče stráví řešením špatných známek sedmdesát procent zatímco těch dobrých jen sedm. To je obrovský nepoměr.“ Do jisté míry také možná mrhání talentem, pokud není rozvíjen a místo toho se zaměřuje na slabiny.
„Samozřejmě neříkáme, aby se na předměty, které dětem nejdou, vykašlaly, nicméně si myslíme, že dostat je jen na určitou úroveň je mnohem užitečnější,“ vysvětluje koučka, která se prací s dětmi dlouhodobě zabývá.
„Děti se učí co je okolo, ale ne co je uvnitř.“
„Často se účastním situací,kdy připravuji člověka na výběrové řízení na vrcholovou pozici u lukrativní společnosti. Jen zhruba z desetiny se požadavky skládají z toho, co je třeba pro tu pozici umět, například matematika. A ten zbytek, zbývá tedy devadesát procent, jsou věci jako sebepoznání, emocionální inteligence, jak jsem schopen pracovat sám se sebou, prostě ty měkké věci, které se neučí,“ obhajuje Honza svůj výrok.
„V momentě, kdy je výuka o průměru, je špatně. Průměr neexistuje, je ‚jde mi to hůře a jde mi to lépe‘. Ve Finsku se na to už naštěstí vykašlali a říkají dětem, že je dovedou na jejich nejlepší možnou úroveň.“
Zdá se tedy, že dítě, je – li mu dna dostatečná volnost, či lépe řečeno za pro něj ideálních podmínek, si najde cestu nejen ke svému talentu, dokonce i ke svému raison d’être. „Byla Matka Tereza leader?“ pokládá Honza řečnickou otázku, „no byla a prvotřídní! A stejně k tomu nepotřebovala žádnou organizaci.“
„Když člověk investuje do slabiny, tak možná vydělá nějaké peníze a někam se dostane, v jednom momentě se ale zastaví a už se neposune dál. Nemluvě o tom, že nevyužívá svůj talent a svůj potenciál a nežije tedy svůj autentický život, ale život někoho jiného. Už malé dítě má právo na to být sebou.“ Zní Honzova slova na závěr.
