Dnes je to můj 42. den, co jsem vystoupila z letadla v Anglii. Za těch pár týdnů jsem něco málo poznala a ráda bych se s vámi o to podělila. Nechci tímto článkem vyzdvihovat jeden nebo druhý národ, nikdo není dokonalý a každý má své chyby. Jen jsem zažila několik momentů, poznala jiné chování a způsob života, který mi je velice blízký. Velice blízký tomu, který jsem žila poslední tři měsíce v Praze mezi svými nejmilejšími.
Mé poznání jsem rozdělila do třech bodů:
1. Mají na tváři vždy úsměv, nestěžují si během první vteřiny setkání
Úsměv, úsměv, úsměv. Ještě jsem nezažila, že by se na mě někdo divně, ošklivě tvářil, ba naopak, když už se na mě někdo díval, tak se hned usmál. Je jedno proč se na mě díval, ale úsměv odežene jakoukoliv negativní myšlenku. Pamatuji si, že v Čechách jsem bojovala s tím, že se na mě často někdo tak díval, až ze mě vypadlo takové to: “Ježiš marja, co je?!” Sami si to děláme, sami se navzájem deptáme. A proč?
Když se Angličané potkají, jsou vždy pozitivní. Znáte takové to: ,,Ahoj, jak se máš? Ale jo, jde to!” Tak to tady neuslyšíte. Většinou uslyšíte: “Fajn”. Lidé se tady také rádi chválí. Prostě jsou vždy veselí, energičtí, sebevědomí a pozitivní.
Když mi má přítelkyně v Česku, která ale není Češka, vrývala do hlavy právě tento bod, možná jsem ho zcela nechápala.
“Jednou, když jsem jí viděla po delší době a začala jsem si hned stěžovat, odešla.”
V Anglii jsem ale našla odpověď. Vidět naštvaného, mrzutého člověka nezpůsobí nic jiného než to, že přemýšlíte jak utéct, necítíte se totiž nikdy v jeho společnosti dobře.
Jednou mi také řekla zásadní věc, kterou doporučuji i vám. Zapomeňte na drobnosti, které vás rozčílí. To, že vás naštvala právě paní na poště vyřešte a nechte na poště, neplňte tím hlavu někomu jinému.
Největším a zásadním problémem v Čechách je to, že si to děláme sami. Nedokážeme být rázní a problém řešit ihned, my raději kamarádce odpoledne u kávy vyhučíme díru do hlavy. Ona jde domu otrávená a problém se nevyřešil.
2. Milují svou práci
Pracují s láskou. I kdyby svou práci nemilovali a nebyla to ta jejich vysněná, tak jsem ještě v Anglii nezažila osobu, která by nebyla usměvavá , ochotná, hovorná, zcela klidná – bez stresu.
Je zde úplně normální, že zákazník s prodavačkou v supermarketu prohodí pár vět. Že prodavačka dá nákup lidem do tašky, když vidí, že jsou pomalí, místo toho aby na ně nervózně koukala, a protáčela bulvy na další zákazníky.
Viděla jsem mladého kluka, co se staral o nákupní košíky v supermarketu, který když viděl babičku jak dává svůj nákup do auta, tak za ní šel, vše jí do auta naskládal a ještě jí s úsměvem něco vyprávěl.
Při nákupu lístku na vlak prodavač pochopil, že jsem zde poprvé, a hned mi bez otázek vysvětlil odkud mi vlak jede a kudy se tam dostanu.
Nebyla jsem si jistá, jestli nastupuji do správném vlaku, strojvůdce mi pomohl a ještě zamnou přišel do vlaku, aby se ujistil, že jsme si opravdu rozuměli.
Ochota, láska k druhým je to nejkrásnější, co člověk člověku může dát! Pak jdete po chodníku, slečně se rozpadne taška s nákupem, a ikdyž hrozně pospícháte, přemýšlíte, jestli nemáte v kabelce náhodou náhradní, do které by si nákup mohla dát. Celé to na Vás začne tak pozitivně působit, že se začnete chovat úplně stejně, protože je to přirozené.
“Nedávno byla má Česká přítelkyně z Anglie na dovolené v Česku, vrátila se celkem zděšená, jak se lidé (zaměstnanci) v Česku chovají.“
3. Užívají si život
Anglický život je tak trochu odlišný. Často se tu pracuje s několika hodinovými pauzami, což má velké a pozitivní výhody. Lidé chodí na obědy do restaurace, ale díky dlouhé pauze si oběd v klidu užijí a nikdo vás nestresuje, že má na oběd jen 30 minut.
Díky těmto pauzám si skvěle užívají i nákupů. Je zcela normální, že v obchodě s kosmetikou, oblečením… budete čekat ve frontě, i když je otevřených pět nebo deset pokladen.
Než jsem odjela do Anglie, sháněla jsem sešit. Už od mala, když jsem si kupovala sešity do školy, jsem chtěla mít ty nejkrásnější, protože to bylo něco, do čeho jsem psala, z čeho se jsem se učila a trávila jsem s nimi mnoho času. Proč trávit čas s něčím, co se mi nelíbí, do čeho se mi nepíše dobře?
Problém byl ale v tom, že jsem žádný hezký sešit nemohla v Praze sehnat. Když jsem přijela do Anglie, tak mě jako první nazaujaly obchody s oblečením, ale právě obrovské obchody se sešity, pohledy, taštičkami, balícími papíry, dárkovými předměty atd. Připadala jsem si jako v tom nejkrásnějším snu. Pokaždé, když nějaký obchod vidím, musím do něj vkročit. Všechny předměty mají hezky seřazené podle témat – 18. Narozeniny, 21. Narozeniny, x narozeniny, svatba, vánoce, humorné, me to you, dětské…, takže můžete zamířit rovnou do koutku, který hledáte. Tato místa jsou neuvěřitelně inspirativní. Vidím v nich velkou lásku k lidem a užívání si života.
Čím dál víc se zasnívám do svého dětství, kdy tyto předměty byly i v České republice na denním pořádku. Člověk by si pomyslel, že to změnil internet, který ušetří čas, peníze a místo. Jen si dávám otázku z druhého pohledu. Co je příjemnější? Dostat esemesku, zprávu na facebooku apod. nebo vybrat z poštovní schánky pohled? Ze kterého vyčtete fakt, že vás danná osoba miluje, protože ví, kdy máte narozeniny (nezobrazilo se jí to pouze na facebooku). Navíc ho s láskou koupí, podepíše se nebo napíše krátký text, nalepí známku a vloží do schránky. Tento zvyk má ještě moje teta, která mi od dětství posílá pohledy, čím jsem starší a už to není standard, tak mě její pohled rok od roku více potěší.
Myslím si, že problém nebude v internetu, co myslíte?
Tímto článkem jsem chtěla naznačit a říct jediné. Usmívejte se a dávejte energii a sílu ostatním. Od cizinců v Praze jsem několikrát slyšela, že Češi se vůbec neusmívají. Myslím si, že je to smutné, když už oni sami to v sobě nedokáží potlačit, že to musejí vypustit ven. Vemte si to z jejich pohledu. Oni neumí český jazyk, jsou v cizí zemi a třeba v České republice pracují. Jsou zvyklí na to, že lidé kolem nich jsou pozitivní, ochotní a usmívají se na sebe. Najednou se na něj všichni tváří tak, že se ani trochu necítí, že sem patří. Navíc spousta prodavačů v obchodech je na ně nepříjemných. Nejvíce smutné je na tom to, že častým důvodem je, že prodavači neumí ani slovo anglicky, z čehož jsou nervózní a vybíjejí si zlost na nich. Místo toho, aby se naučili reagovat na deset otázek, na které se je mohou zeptat.
Až příště půjdete po ulici, usmívejte se, když se na vás někdo podívá. Sami poznáte, co to s lidmi udělá. A věřte, že pokud v ten moment nic neucítíte, tak toho člověka to potěší, nabije ho to energií a možná zrovna zapomene či přehodnotí jeho negativní myšlenky.
Vždyť na tom světě si máme pomáhat a milovat se, ne si znepříjemňovat život. Věřte, že lépe se budou cítit nejem lidé kolem vás, ale i vy samy.
Pracujte a dělejte věci s láskou. Stěžovat si na to, jak je vaše práce k ničemu a jak vás nebaví, to umí opravdu každý. Ale myslete na to, že to děláte dobrovolně, nikdo vás tam nedrží, a každý z nás je nahraditelný. Každý z nás má možnosti, jen je potřeba nepřežívat ale žít. Život je cesta, která je bez úsměvu ještě trnitější.
Co myslíte? Jak byste se cítili, kdyby na Vás lidé byli příjemní, usměvaví, ochotní?
Popřemýšlejte o tom, a nezapomeňte, musíte začít jako první.