Dlouho jsem přemýšlel o způsobu uchopení tohoto tématu. Jak v prostém a krátkém článku zmínit vše, oč běží. Čítávám nespočetné množství mouder, příběhů a rad, které se tváří v tomto boji jako lehký pomocník. Když ovšem sloupneme pověstnou cibulovou slupku, vyplyne nám jen velké kvantum tipů na “lepší” život. Rozhodl jsem se tedy spíše než zkoumat tuto nesnáz do nedohlednutelné hloubky ji uchopit pomocí selského rozumu, jenž je nám blíže.

Zodpovězme si otázky, které nám pomohou se na celý problém podívat z jiného úhlu. Co nás nutí se vědomě či nevědomě vystavovat stresu? Proč máme potřebu sami na sebe vyvíjet tlak a ničit tak své zdraví nebo psychický stav?

Nenávidíme nejistotu! Máme pocit, že jedna z věcí, která nás dělá vyjímečnými je schopnost mít vše pod kontrolou. Příčiny onoho sevřeného žaludku a pocitu úzkosti jsou povětšinou naše vize po absolutním ovládnutí situace, která v životě nastane. Jakmile tomu tak není, vylézá na povrch našeho myšlení věčný “škůdce” jménem stres. Někdo s ním svede urputný souboj “na život a na smrt”, zatímco druhý v poklidu počká až časem odstoupí a přenechá místo dalšímu. Každý se s ním dokážeme vyrovnat po svém. Jak ale řekl jeden známý kanadský lékař: „Stres patří k životu stejně jako vzduch a dýchání.” Mizí a opět se objevuje. Tomuto procesu se nemůžeme vyhnout.

Moje rada zní: nenechme se ovládnout, ale nechtějme ani panovat. Berme ho jako nedílnou součást našeho života.

 

Buďme si vědomi toho, že nic nedělání nám v našem životě moc skvělého nepřinese. Na druhou stranu můžou nastat situace, kdy nečinné přihlížení a pozorovaní jsou tou nejlepší cestou, jakou pro sebe můžeme zvolit. Mějme stres alespoň trochu rádi. Sbližme se sním a buďme za něj vděčni. Protože i díky němu zjistíme co je pro náš život skutečně důležité.

Těmto otázkám více porozumíme, když nahlédneme do svého nitra.  Neboť jak se říká: Mysl je dobrý sluha, ale zlý pán. V onom upraveném přísloví můžeme najít mnohem více než jen starou lidovou pravdu. Ať uz chceme nebo ne v naší hlavě celý zádrhel začíná a také končí.

Určitě už každý z vás někdy slyšel nebo četl o osvobozující pravdě zvané “přítomný okamžik”. I ten můžeme použít v oblasti vypořádání se se stresem.  Vídáme ho totiž skoro všude. Převážně tam, kde přijde na řadu téma osobního rozvoje, esoteriky nebo psychologie. Bývá lehkým nástrojem k zahnání chmur, které se pokouší vstoupit do našeho života. Povětšinou se alespoň hrstka smrtelníků po onom osudovém setkaní snaží tímto slovním spojením řídit. Ovšem, co si budeme nalhávat. Dnešní hektický svět a miliony informací každý den nám pomyslný vítr z plachet postupně seberou. Využívané tady a teď možná dokáže lidskou mysl na určité okamžiky osvobodit, budeme se však muset stále potýkat s jejím každodenním hnidopišstvím a pochybováním, ke kterému jako by byla předurčena.

Odpovědí na dnešní otázku máme tolik, kolik je lidí na světě. Avšak každý si musíme v sobě najít tu svoji. Nechtějme vše pochopit hned. Nebojme se poznávat jak úspěchy, které si dokážeme plnými doušky vychutnat, tak i strasti, jenž nás obvykle sráží na kolena. Užívejme si jízdu zvanou život a nezapomínejme, že cesta je ten cíl.

Velice rád a s čistým svědomím na úplný závěr zmíním onu svatou trojici: nelpět, neočekávat, odpouštět. Protože v i tak prostých slovech je více moudrosti než ve všech návodech na šťastný život.