Vztah je vlastně takový druh zkoušky. Tak jako celý náš život, který se skládá z mnoha zkoušek. Život nás zkouší a neustále nám připravuje lekce a zkouší nás tak, jak v nich obstojíme. Nevýhoda je, že to není jak ve škole, kde dostaneme známku, kterou si posléze můžeme opravit.
V životě je to trošku složitější.
Pokud děláme chyby, draze za ně platíme. Čas se nedá vrátit, a pokud napácháme škody, musíme se s nimi naučit žít a umět je napravit. Jistě, chyby děláme všichni, učíme se jimi, a vždy je budeme dělat pro to, abychom se z nich poučili. Nesmíme však tutéž chybu opakovat několikrát, jinak nám to přináší bolest a smutek.
„Jsou to vztahy mezi lidmi, jež dávají životu cenu.“
Wilhelm Von Humboldt
Nelehkou část našeho života tvoří vztah. Vztahy jsou pro nás velmi významné, protože celý život je vlastně o tom, jak vycházíme s naším partnerem, kterého máme po svém boku a se kterým jsme se rozhodli strávit zbytek svého života. Protože se s ním trošku měníme a jistě to nás vtah nějakým způsobem ovlivňuje. Samozřejmě celý život máme okolo sebe spoustu lidí, rodinu, přátelé, kolegy z práce a snažíme se vycházet se všemi.
Náš partner je však hlavní osoba v našem životě, se kterou si přejeme rozumět, navzájem se doplňovat, nedohadovat se a žít s ním v pohodě a harmonii.
„Existuje pouze jediný opravdový přepych – přepych lidských vztahů.“
Antoine de Saint-Exupéry
Vztahy jsou tak složité, že jim snad za celý nás život pořádně neporozumíme. Kdo se o ně trošku zajímá a záleží mu na nich, ví, čím vším je to způsobeno. Jednak rozdílné myšlení, rozdílné potřeby mezi dvěma pohlavími vůbec, dále pak a asi v největší míře sociální prostředí, ve kterém v dětství vyrůstáme a ve kterém se pohybujeme, neboli k čemu nás rodiče vedou, jaké mají vzorce chování převzaté od svých rodičů atd. Kdo třeba věří na astrologii, pak může vědět, že má na každého člověka vliv, kdy se narodil. I to, jak se jmenujeme, má mít na nás vliv. Proto jsme každý naprosto unikátní jedinec a je jasné, že s nikým si nemůžeme rozumět úplně v každé oblasti.
Mnohdy je pro nás náš partner důležitější než my sami. Neustále děláme ústupky, ve větší míře se přizpůsobujeme jen potřebám partnera, necháme si věci líbit, mlčíme, i když ve skutečnosti nás to trápí, ale nic neříkáme, protože nechceme tím druhého ranit, nedej bože se bojíme, jaká bude jeho reakce. Což není v pořádku. Je krásné milovat a být tu pro druhého, když potřebuje, ale do určité míry. Nikdy by to nemělo převýšit lásku k sobě samým. Měli bychom zůstat takoví, jací jsme a žít v souladu se svou duší a svým vnitřním hlasem.
Samozřejmě vztah je o kompromisech a toleranci. Člověk musí občas ustoupit, abychom se domluvili. Ale neměli bychom se vzdávat svých cílů a snů. Stále bychom měli dělat věci, které rádi děláme a zachovat si tak svou přirozenost a nestydět se za to.
„Ovšem také tolerantnost má svoje meze, musí se udržet v kolejích lidských vztahů a nesmí narušit vlastní svět zásad.“
Vladimír Clementis
Pokud se ve vztahu necítíme sami sebou, je to špatně. Pokud vám to tak tedy nevyhovuje. Jsou i tací, kteří žijí život toho druhého a podřizují se mu. Nemají své zájmy ani své kamarády. I takoví lidé se najdou a vyhovuje jim to. Ale pokud děláte tyto věci proti své vůli, nečekejte, že jste našli osudovou lásku svého života a vydrží vám věčně. Jednak vás to přestane za chvíli bavit, nebo to přestane bavit partnera, protože to na vás pozná. Nemá cenu se přetvařovat jen proto, abychom si za každou cenu vztah udrželi. Třeba proto, že máme strach ze samoty.
Pokud mohu dát radu, buďte nějakou dobu sami, poznejte se nejprve, než si najdete svého vyvoleného/vyvolenou. Lidé, kteří skáčou ze vztahu do vztahu, často neznají sami sebe, neví, co od života chtějí. Pak se stávají na partnerovi závislí. Mají strach z rozchodu, pokud jim vztah nevyhovuje a raději se v něm plácají. Protože neví, co by sami dělali. Mají strach, jestli si někoho jiného najdou. Nejsou se sebou sžiti.
Jestliže máte vztah, zkuste se zamyslet nad těmito otázkami:
Jací jsme vedle milovaného člověka?
Jsme přirození?
Jsme to stále my?
Jdeme si stále za svým?
Stojíme si za svými názory?
Neslevujeme ze svých cílů?
Nemáme strach být sami sebou?
Máme někdy pocit, že jsme někdo jiný a dusíme v sobě své touhy, přání, názory?
„Zamilovat se sám do sebe je začátek romantického vztahu na celý život.“
Oscar Wilde
Ve vztahu se pak člověk už těžko hledá a mění. Člověk má být přirozený od začátku, takový, jaký je, ať ho může protějšek hned poznat. Nemá opouštět své plány a svou originální osobnost, kterou jsme vlastně všichni. Nejhorší je, pokud člověk v průběhu vztahu změní chování. Ze začátku se snaží zapůsobit na toho druhého, prezentuje se v tom nejlepším světle a po nějaké době je to najednou někdo jiný. Samozřejmě se lidé mění, mění se s věkem, prací, příležitostmi a okolnostmi, které jim život sám přinese. Ale co se týče chování, vyjadřování a projevené úctě a respektu k drahé polovičce, to by mělo zůstat stejné. Tak jak se snažíme si druhého získat a být k němu milí, v tom bychom neměli polevovat.
„Loajalita ve vztahu mezi dvěma lidmi se zakládá na důvěře a úctě. Lze ji pouze nabídnout, nikdy vymáhat. Jejím základem je dobrovolná, oddaná, nesobecká láska.“
Leo Buscaglia
Pokud v jakémkoliv vztahu budete mít pocit, že jste zabloudili v bludišti a nebudete vědět, kudy vede cesta ven, vytáhněte eso z rukávu v podobě přirozenosti. Uvidíte, že cesta ven bude jasnější, ztratit se tak nemůžete.
Pokud vás zajímá, jak v sobě jednou provždy probudit tolik potřebnou odvahu a chcete si přečíst inspirativní příběhy osobností, které samotnou odvahu našly a využily ve svůj prospěch, čehož důkazem jsou jejich reálné výsledky, neváhejte si objednat naše nové v pořadí již 4. vydání magazínu Světa Úspěšných, který je i tentokrát plný exkluzivního obsahu.