Nedávno jsem měla strašně silný zážitek. Zastavila se u mě malá holčička a zeptala se mě, jestli mi může svěřit tajemství. Byla děsně roztomilá a hrozně hezká. Přikývla jsem, sklonila jsem se k ní a nastavila tvář. Přiblížila se svými rtíky k mému uchu a pošeptala mi.
,,Víš, já bych si opravdu moc přála, aby byla moje maminka zdravá.“
Podívala jsem se na ni a vyhrkly mi slzy do očí. Uvědomila jsem si, jak úžasně krásná situace to byla…
A jak náramně inteligentní a citlivé jsou malé, nevinné děti. John Locke kdysi řekl, že člověk se rodí jako
,,Tabula rasa,“
tedy nepopsaný list papíru a v průběhu života se učí a zapisuje si na něj své zkušenosti, nechává se jimi ovlivnit a používá slova, která se naučil, která všude kolem sebe slyší.
Podívejte se zpět na to, jakým způsobem jsem článek uvedla a jakými slovy hovořila ta malá holka. Všimli jste si něčeho? Našli jste nějaký rozdíl mezi mojí úvahou a jejím přáním? Tak hlavně je z obojího cítit naprosto odlišná energie. Můj úvod je nudný, nezáživný až přehnaný, nebo zveličený dalo by se říct. Naopak přání dítěte je pokorné, vyřčené s láskou a lehkostí a velmi pozitivní. Vsadím se, že jste se u něj usmáli.
A teď k věci, o co mi vlastně jde. Čeština je opravdu krásný rozmanitý jazyk. Disponuje slovy, která se dají libovolně kombinovat a díky homonymům i zaměňovat. Nebudu vám dělat výklad české mluvnice, na to jsou tady rozhodně jiní odborníci, ale jde mi o to, upozornit na ,,parazity“, které velmi často používáme a které kolikrát vlastně zabíjí to, co ve skutečnosti chceme říct, co si vlastně přejeme.
Strašně, hrozně, děsně, jako tzv. zesilovací slova. Slova, která ,,by měla“ věc, kterou myslíme, nebo o ní mluvíme, zdůraznit. Mnoho z nás velmi rádo přehání, a taky se předvádí, že to bylo ,,strašně dobrý a hrozně pěkný, nebo děsně chutný“. A to jako vážně? Viděli jste dobrý film, nebo byl strašný? Koupili jste si pěkné boty, nebo jsou hrozné? A jedli jste snad chutný steak, nebo byl děsný? A o to právě jde. Síla slov je obrovská, stejně jako síla myšlenek…
Je všeobecně známo, že pokud si opravdu něco přejete z celého svého srdce a absolutně o tom nepochybujete, žijete přítomností a představujete si, jak se pomalu ale jistě vaše přání naplňuje, splní se. To ale není všechno. Takové přání totiž často vyslovíte, a pokud si budete přát, abyste byli v zimě na Zanzibaru s vaší drahou polovičkou a budete říkat:
,,Já si strašně přeju, abychom v zimě odletěli na Zanzibar.“ Tak víte, jakou tomu přání pošlete energii? No strašnou…
Možná si teď říkáte, že to s vámi nebude tak ,,hrozný“, ale zkuste si sednout s přáteli na kafe a vnímejte, kolikrát za hodinu tato slova uslyšíte. Začínáte se v tom trochu vidět? Samozřejmě že ano. Děláme to všichni, protože to máme odposlouchané, naučené a tak nějak jsme se s tím sžili. Přijde nám to naprosto normální a běžné, ale už jste někdy viděli reklamní slogany, které by takové přívlastky používaly? Slyšeli jste někdy nějaký významný projev, který by takový slova obsahoval? Tak kde jsme na to tedy přišli?
Je to pouze naše okolí a lidé, kterými se obklopujeme. Je to námi samými, protože by nás možná nikdy ani nenapadlo, že je to naprosto ,,strašné“. Každopádně to pojďme dělat jinak. Neříkám, že je to jednoduché, je to ,,sakra“ náročné, ale stojí to za to. Uvidíte, jak se změní výrazy tváří těch, se kterými mluvíte. Uvidíte, jak se začne měnit váš život. Uvidíte, že čím dál tím méně pomyslných čárek o záznamu slov si budete psát při dalších posezeních u kávy…