fbpx

2 dubna

Co skutečně znamená svoboda a být svobodným? Jde o více než jen o pocit…

0  comments

Svoboda je více než pocit.

Nejedná se o nic jiného než mít možnost se rozhodnout podle sebe a podle svého nejlepšího uvážení. Samozřejmě, že často jsme tlačeni okolnostmi a tím se nám naše možnosti zužují, nicméně ani tak se náš život nedá srovnávat s životem lidí v nesvobodných zemí.

Jen díky svobodě máme všichni stejné možnosti

Žádný politický nebo ideologický či náboženský systém nestaví všechny lidi na stejnou úroveň. U systémů jako je fašismus či náboženství je to jasné, ale i utopický komunismus má vždy několik vůdců, kteří „si jsou rovnější“ než ti, jimž vládnou. Je to jen a pouze volnost a svoboda, co nám dává prostor pro to využít celý osobitý potenciál, smazat mezi sebou rozdíly a něco úžasného stvořit či udělat.

Nechat se semlít soukolím jakéhokoli hnutí je vždy riskantní a zpravidla končí zbořením iluzí, jelikož ačkoli se na začátku možná s cíli a úkoly skupiny ztotožňujete, každá instituce ale potírá individualitu, a proto je jen otázkou času, než z každého článku v hnutí bude přesně obroušený kámen vytvarovaný podle přání ne vašich, ale aktuálního vedoucího celé skupiny.

Na místech, kde není svoboda, neexistuje podnikání

Myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že většina čtenářů Světa Úspěšných jsou podnikateli, živnostníky a nebo svou firmu právě zakládají. V jakémkoli nesvobodném režimu ale toto možné není, pokud nemáte velmi dobré konexe v politice. Ani pak se ale nejedná o podnikání v pravém slova smyslu, ale o vedení jakéhosi pokřiveného trhu, kde se nachází jediný subjekt a sice ten váš, potažmo vládní. Takže ve výsledku ani nemáte podnik, jen ho pro vládu řídíte.

Historie nás učí, že v utažených či despotických režimech jdou vždy jako první k zemi umělci. Je to jednoduché, jsou to svobodné duše, které šíří emoce. Už ani nezáleží na tom, zda se jedná o veselou hudbu či smutný obraz, žádný vládce nechce, aby jeho podřízení byli svobodní a mysleli sami za sebe, či se dokonce projevovali umělecky. On potřebuje nemyslící loutky na stereotypní práci.

„Jaký si to uděláš, takový to máš.“

Přesně tohle v totalitních režimech neplatí. Tvrdě pracující lidé, většinou ještě k tomu na úkor svého soukromého či osobního života ale nejsou spravedlivě odměněni. Jeho výslužkou je to, co mu milostivě, navíc podle předepsaných tabulek, udělí nějaký úředník.  O nějakém osobním pohodlí zde nemůže být řeč. Což ostatně dokonale ilustrovalo mnoho antiutopických autorů, například Zamjatin v romány My, kde lidé nemají jména, jen osobní čísla, a žijí v domech s prosklenými zdmi, aby nemohli nic skrývat.

S předchozím bodem se úzce pojí i prosté „dělání si čeho chceme“. Bohužel ani dnes nedělají všichni lidé to, co by si osobně přáli. Dokonce to častokrát ani neví. O to snazší je poté vnuknout jim lákavý cíl a směřovat chování mas podle něj. I když momentálně není možné živit se tím, čím bychom rádi, stále máme šanci to pomalu a postupně změnit. V tom je krása demokracie, jako dosud nejvolnějšího politického systému, který se v praxi ukázal funkční, pokud budeme chtít zajít ještě dále, tak celého pojmu svoboda, že nejsme navždy přivázání na jednom místě.

Jen pokud existuje osobní prostor, volnost konání a myšlení, je možné rozvíjet osobnost stejně jako zkoumat a plnit její přání. V momentě, kdy se vzdáme svobody ve prospěch vyššího principu, dobra, společnosti nebo třeba i pomsty a frustrace, už není možné být sám sebou. Člověk se jednoduše stává článkem celého společenství.

Ale nikdo nedokáže zajistit štěstí pro nikoho jiného, jelikož nikdy nemůže vědět, po čem ten druhý touží a co je pro něj dobré. Zejména pokud se jedná o politika či vládce, který je od společnosti naprosto odříznutý. Každé hnutí ve jménu ideologie, církve, rasy či národu nakonec pohltilo samo sebe a nepřineslo nic dobrého.

Věřím, že jen pokud bude každému umožněno uvědomit si sebe sama a dána mu svoboda volby a činu, stejně tak i myšlení a názoru, bude moci lidstvo dojít ideálního stavu. Nebude to pod vlajkou hnutí či ideologie, ale z prostého uznání rovnosti druhých vůči sobě.

Jak měl před více než dvěma tisíci lety říci čínský mudrc a filosof Lao – C‘ říci druhému, v té době hojně uznávanému mudrci Konfuciovi:

„Jen pokud cítíš nemorálnost (občas se uvádí dokonce ‚pokud jsi nemorální‘), máš potřebu kázat o morálce.“

Toto rčení lze aplikovat na mnoho situací a jedna z nich může být, že jen v době, kdy je svoboda v ohrožení, cítí dvacetiletý student potřebu napsat článek na toto téma, navíc s velmi nejistým výsledkem.


banner_mine_page


Tags


You may also like

{"email":"Email address invalid","url":"Website address invalid","required":"Required field missing"}

Get in touch

Name*
Email*
Message
0 of 350
>

Privacy Preference Center