Z pohledu do minulosti se naše největší chyby stávají tím nejlepším učitelem, protože nás posouvají a pomáhají nám zlepšovat se.
Pokud si tuto větu přečtete, tak vám možná naskočí, že je to všeobecná fráze, která nikam nevede. Omyl přátelé, přečtěte si ji ještě jednou a zavzpomínejte na své chyby. Pozor, nejde o to, abyste říkali: „Kdybych to tenkrát…” Nechte slovo „kdyby“ být. Důležité je zaměřit se na to, kam nás mohou chyby posunout. A věřte, že chyby to umí. Už jste nějakou vaši chybu našli? Pevně věřím, že ano a tím pádem se můžeme vydat dál.
Na příkladu se vám pokusím vysvětlit, co mám tímto článkem na mysli. Se svolením své kamarádky si půjčím její životní chybu a provedu vás jejím příběhem.
Po škole odmítla pracovní nabídku, která by přesměrovala celý její život do zahraničí. Nechtělo se jí opustit teplo domova, lenost a bojácnost hrála taky určitou roli. Něco podobného možná po škole potkalo každého z nás.
Pes je zakopaný v tom, že jejím cílem bylo stát se překladatelkou a původně tento krok zvolila proto, aby se přiblížila ke svému vysněnému povolání.
Vidina stále byla, jenže s přibývajícími roky se pomalu vzdalovala. Asi po 4 letech, kdy absolvovala nespočet kurzů a čekaly jí státnice, se na chvilku zastavila a začala přemýšlet, kde tenkrát udělala chybu. Proč to nejde, tak jak chtěla? Z jednoho prostého důvodu začala své chyby hledat. Slíbila si, že touto dobou bude překládat a ono nic. Po několika hodinách si vše zhodnotila a udělala něco, s čím nikdo nepočítal. Přesunula státnice na dobu neurčitou, objednala letenku a do týdne odletěla do Austrálie.
Spousty lidí okolo ní nechápalo její rozhodnutí. Stále dokola se ptali: „Proč všechno zahodila? Vždyť tu přeci byla šťastná. Měla tu práci, školu, rodinu a ona odjede?“ Ano, přesně tak. Odjela, aby se posunula a dostala se blíž své vysněné práci. Jak jednoduché, že?
Byla jsem moc ráda, když jsme se po dvou letech setkali a já zjistila, že po svém návratu nastoupila do své vysněné práce. Ptala jsem se jí, co jí tenkrát tak nakoplo. Ona se svým úsměvem, jí vlastím, mi odpověděla: „Nakoply mě mé chyby a hlavně ta největší, že jsem neodjela hned.“ Přiznám se, že jsem z ní měla obrovskou radost. Zeptala jsem se: „A kdybys mi měla poradit, co bys mi řekla?” Opět se usmála, nadechla a řekla: „Musíš zapomenout na to, co si myslí ostatní.“
„Já se celou dobu dívala okolo sebe, ale už ne na sebe. Zbavila jsem se lidí, kteří každý můj nápad odsoudili a jen mi říkali: „Važ si toho, co máš.“ Ze začátku jsem je poslouchala, protože jsem si říkala, jsou starší, ostřílenější a vědí, o čem mluví. Když se ale blížila doba, kdy jsem chtěla být překladatelkou, tak mi došlo, že ti s dobrými radami, jsou vlastně ti, co mě brzdí. Takže jsem se rozhodla být neposlušnou a jít si za svým. Když jsem během týdne všechno zvládla a balila si, tak jsem k mému překvapení zjistila, že i ostřílení uznali, že jsem udělala ten nejlepší krok a že mi to prospěje.“
Všechno bylo tak, jak jsem chtěla.
Co k tomu dodat… Každý z nás dělá chyby. Nejsme přeci roboti. Některé jsou osudové, malé, zásadní a takhle bych mohla pokračovat dále. Je fajn se k nim vrátit, mít je na paměti a ponaučit se z nich, ale i vyvarovat se jich.
Není lepšího učitele, nežli našich chyb. Když si je uvědomíme a necháme se jimi posouvat dál tam, kam chceme, výsledek se dostaví. Najděte si čas, koukněte na své chyby a zkuste sami sobě říci, jak vám mohou pomoci. Dopřejte i sobě pocit, kdy najednou víte, kam máte jít. Co máte udělat. Zabere vám to chvilku, která bude k nezaplacení.