Trenér roku 2015. Neustálý úsměv. Podpora. Žádné výmluvy, jen činy. Výživová poradkyně. Vicemistryně ČR v bodyfitness. Koho za tím hledat? Pouze jednu ženu. Její jméno je Lea Vršecká.
Poprvé jsem její stránku viděla na sociální síti. Musím přiznat, že mě zaujala, i když tyto profily moc nesleduji. První, co mě napadlo, bylo: Má stejně střižené vlasy. Upřímné oči. Musím se jí prostě zeptat. Nečekala jsem odpověď, o to více jsem byla překvapená, když druhý den odpověď přišla. Jestli vám leží v hlavě, na co jsem se ptala, tady to máte:
„Dobrý večer Leo, mám dotaz, ale pochopím, pokud neodpovíte. Ztratila jste někdy na okamžik motivaci?“
„Dobrý večer Míšo, teď jste mě docela dostala. Musela jsem se zamyslet a musím říct, že za tu dobu, co cvičím se mi to snad ještě nestalo…když nad tím tak přemýšlím, je to zvláštní. Ale moc dobře to znám u mých klientů, dokonce jsem teď téma motivace zpracovávala do jedné přednášky.“
Tím začala naše spolupráce. Moje zvědavost a nebojácnost se vyplatila. Musím přiznat, že za 5 měsíců naší spolupráce se hodně věcí změnilo a nebylo to násilnou cestou. Potkala jsem totiž ženu, jejímž životním stylem je její práce, naslouchání a pomoc druhým. Za 15 let své praxe se stala úspěšnou ve své oblasti. Byla cesta trnitá? Šlo vše vždy s úsměvem? To je spousty mých otázek pro vás, na které vám dá Lea odpovědi.
15 let je dlouhá doba. Co tě na tvou cestu přivedlo?
Ke sportu jsem se dostala poměrně pozdě, někdy okolo 16 -17 let. Začínala jsem s během, jízdou na kole a občas jsem si zašla do posilovny. Vše se změnilo při nástupu na vysokou školu. Zvolila jsem si obor Rehabilitační péče o postižené děti, dospělé a staré, což pro mě byl sice zajímavý obor, ale taky hodně psychicky náročný. Abych si odpočinula a „vyčistila si hlavu“, začala jsem chodit do posilovny pravidelně, několikrát týdně.
Zjistila jsem, že cvičení mě dobíjí, dodává mi energii a formuje moji postavu. Brzy si toho všimlo i okolí a podporovali mě v tom, abych zkusila i nějakou soutěž v bodyfitness. Soutěžní prostředí se mi moc líbilo, a tak jsem v něm setrvala skoro 5 let. V průběhu té doby jsem si udělala trenérský kurz a kurz výživového poradce, protože za mnou začalo chodit hodně lidí s prosbou o pomoc při hubnutí a formování postavy.
Časem jsem ale zjistila, že vrcholové fitness je sice hezké na pohled, ale hodně se vzdaluje od podstaty sportu BÝT ZDRAVÝ. Proto jsem se postupně dala trochu jiným, zdravotně orientovaným směrem. Na prvním místě je pro mě zdraví klienta – aby se ve svém těle cítil dobře, a nejen, aby hezky vypadal.
Máš za sebou hodně úspěchů. Jsi vicemistryně ČR v bodyfitness, Trenér roku 2015 a spousty dalších. Který z tvých úspěchů je pro tebe nejcennější?
Možná to bude znít paradoxně, ale pro mě byly asi nejdůležitější prohry. Byly pro mě tím hnacím motorem, díky kterému jsem věděla, že na sobě musím pracovat, abych se mohla posunout dál. A z výher pro mě byla důležitá každá, kdy jsem věděla, že jsem zas o něco lepší než minule, že jsem dokázala vyhrát sama nad sebou.
Ono je totiž hodnocení v bodyfitness hodně subjektivní, není to jako u běžců, kde máte jasně daný cílový čas. Mě se často stalo, že jsem se v soutěži třeba neumístila na stupních vítězů, ale věděla jsem, že jsem do toho dala maximum, a že jsem zapracovala na svých nedostatcích z minula a jsem zase o něco lepší. Bylo to takové moje soukromé vítězství.
Pokud bych ale měla vybrat něco z mých ocenění, tak by to byl určitě titul Trenér roku. Je pro mě určitým zhodnocením mé dosavadní práce, a díky tomu vím, že moje práce má smysl.
Jaká k němu byla cesta (nejcennější úspěch)?
Dnes je to tak, že stačí málo na to, aby se člověk stal trenérem – pár víkendů na školení a může se této profesi věnovat. Ovšem na to, aby byl trenér opravdu kvalitní, už je potřeba delší čas, neustálé sebevzdělávání a dlouhá praxe. Nemůžu tedy říct, že boj o titul Trenéra roku byl otázkou několika týdnů nebo měsíců – tedy doby, po kterou tato soutěž probíhala. Byla to mnohem delší cesta, ale stála za to.
Co tě na tvé práci nejvíce baví?
Mám to štěstí, že moje práce je mým koníčkem. A baví mě na ní úplně všechno. Největší radost mám asi z toho, že mohu druhým pomoci, a když pak na jejich tváři vidím spokojený úsměv, že se to povedlo, je moje radost dvojnásobná.
Co je pro tebe tím hnacím motorem?
Fascinuje mě lidské tělo, to, jak je sestavené, jak funguje, co všechno dokáže…baví mě objevovat stále nové a nové věci. Díky své práci jsem se naučila svému tělu naslouchat a někdy mě opravdu překvapuje, co všechno mi dokáže sdělit. A jsem ráda, pokud mohu své zkušenosti předávat dál svým klientům, naučit je vnímat vlastní tělo, pracovat s ním a převzít odpovědnost za vlastní zdraví. To, jací jsme, a co nás trápí, je z větší části našim životním stylem a ten se dá změnit. Jen člověk musí chtít.
Tvým mottem je: „Nemožné je jen silné slovo, které kolem sebe rozhazují malí lidé, kteří si myslí, že je snadnější žít ve světě, kde budou jen dostávat, místo toho, aby objevovali sílu, která to dokáže změnit. Nemožné není fakt. Je to postoj. Nemožné není tvrzení. Je to výzva. Nemožné je nevyužitá síla. Nemožné je dočasný stav. Nemožné neexistuje.“ Čím je pro tebe výjimečné?
Když jsem se chystala na své první závody, kromě pozitivních ohlasů byli i ti, kteří mi říkali, že to nedokážu, že na to nemám. Tím spíš jsem chtěla dokázat, že pokud člověk opravdu chce a jde si za svým cílem, tak nemožné neexistuje. Je to vždycky o stavu mysli. A právě o tom tohle motto je.
Závěrem bych jen dodala, že není důležité se obklopovat lidmi, kteří s vámi vždy budou souhlasit. Kteří vám pomohou se utápět v tom, že něco nejde. Důležité je obklopit se lidmi, kteří vám řeknou, že to jde. Musíte počítat i s variantou, že to může zabolet, ale když vytrváte, dostanete se ke svému vysněnému cíli. Dovolte sami sobě být úspěšnými.
Pokud vás příběh zaujal, nezapomeňte navštívit webové a facebookové stránky: