Můj otec zemřel, když mi bylo 10 let. Když mi bylo 21, můj 23-letý bratr spáchal sebevraždu. Skočil z terasy našeho podkrovního bytu i přesto, že naše matka prosila, aby zůstal. Myslím si, že kdykoli se setkáte s traumatickou ztrátou, tak Vás to do značné míry změní a drasticky ovlivní Váš pohled na svět.

K úmrtí mého bratra došlo v létě před mým posledním ročníkem na vysoké škole, tedy celý příští ročník jsem se většinu času z této tragédie vzpamatovával. Dokonce ustoupily i mé city, když jsem se pokoušel pochopit, co se stalo a proč. Bál sem se i o svou matku a stejně tak měl vážné pochybnosti o svých schopnostech ještě normálně žít nebo fungovat. Tedy i po promoci jsem se cítil neskutečně ztracen. Své matky jsem se tedy zeptal, co si myslí o tom, že bych měl dělat dál. Její odpověď zněla „následuj své štěstí” ale otázkou pro mě samotného zůstávalo „jaké je to mé štěstí?”

Věděl sem co nechci, ale také co chci. Rozhodně jsem nechtěl skončit někde v kanceláři, kde bych byl po celý zbytek života zavřený. Zato jsem ale chtěl dělat něco, co mi dává smysl. Chtěl jsem vést zajímavý život, učit se každý den novým věcem a cestovat. Ale i když jsem věděl, co chci, tak jsem měl problém učinit první krok. Měl sem pocit, že ať udělám jakýkoli krok, tak tím zavřu dveře jiným a dalších příležitostem. Stal jsem se až posedlým představou udržet si své možnosti všude otevřené. Takto mi to trvalo téměř rok.

Věděl jsem, že racionálně můj strach z učinění jakéhokoli kroku nedává žádný smysl. Již mnohokrát jsem mluvil a setkal se s úspěšnými lidmi, kteří měli jedno společně a to, že i jejich cesta bylo kdoví jak klikatá. Může to být jakási náhoda, avšak podíváme-li se zpět, dává to smysl. Velmi mě to uklidnilo a pomohlo mi to osvobodit se z pout těchto úmorných myšlenek i ohledně toho, jaká byla má minulost. Měl jsem pocit, že na škole je jakýsi záznam všech mých činů, jako bych se za vše neustále odsuzoval. Ovšem nikde žádný takový záznam není a stejně tak se mě nikdy na žádném pohovoru neptali na má školní léta.

Když jsem vyrůstal, tak byly zprávy a do jisté míry i války součástí mého života. Mám krásné vzpomínky na sledování večerních zpráv na CBS s mají rodinou, což jsme dělali každý večer u večeře. Jako malý jsem si hrál s vojáčky a zbraněmi. Na střední a vysoké škole jsem ve velkém studoval vietnamskou válku. Později jsem nabyl názoru, že práce, ve které jsem dělal zahraničního korespondenta, se zdála být velmi užitečným dobrodružstvím, díky čemuž jsem si uvědomil, co chci dělat. Byla to novinařina, ale proniknout v ní nebylo takřka vůbec snadné.

Někdy musíte udělat něco až velmi drastického, aby Vás lidé začali vnímat zcela jinak.

Ucházel jsem se o práci, ale skončil jsem u základních kancelářských úloh či vyřizování telefonátů, ale rozhovory nikde žádné. Sice jsem se přihlásil i jinam, ale celkem bezvýsledně. Bylo to pro mě více než skličující a myslel sem si, že jsem na konci své cesty.

Poté jsem dostal práci pro Channel One, což je agentura, která produkuje mládeží orientovaný zpravodajský pořad vysílaný na mnoha středních školách po celé Americe. Byl jsem už zcela zoufalý, tak jsem požádal o práci a dostal ji. Skutečností je, že to trvalo šest měsíců, ale před očima se mi vykreslila cesta, díky níž jsem měl v dohledu zahraniční zpravodajství a to kdekoli.

Jsem velkým zastáncem vytváření si vlastních příležitostí, neboť ne vždy nám příležitosti padají až do klína. Při práci se na Vás lidé dívají různými způsoby a mají o Vás své mínění. V mém případě se na mě dívali tak, že nikoho nenapadlo, abych dělal reportéra. Taková představa nejspíše všechny míjela velkým obloukem. Ovšem někdy musíte udělat něco velmi drastického, co změní mínění ostatních o Vás samotných. Pro mě tato akce byla následkem toho, že jsem ukončil svou dosavadní činnost a odešel do zámoří na vlastní pěst. Chtěl sem dělat příběhy tak zajímavé a nebezpečné, jak to je jenom možné a poté je nabídnout na Channel One za tak nízkou cenu, že by to bylo těžké odmítnout. Věděl jsem dokonce i to, že život v zahraničí by pro mě mohl být levný tak, že bych nemusel mít strach o výši svých zisků. Jeden z mých přátel souhlasil s vystavením falešného novinářského průkazu a půjčil mi jeho domácí videokameru. Nebylo to úplně ideální, ale byla to cesta při níž jsem se mohl krok po kroku učit a získávat zkušenosti.

Pro můj první příběh jsem si letěl do Thajska a setkal se s několika barmskými uprchlíky, kteří se právě chystali svrhnout vojenskou diktaturu své země. Shodli se na tom, že mě dostanou do Barmy, kde jsem se octl v přítomnosti několika studentů, kteří byli právě pod palbou. Příběh byl natolik přesvědčivý, že si Channel One koupil má videa. Zhruba po roce, kdy jsem dělal na volné noze, mě Channel One najala na plný úvazek jako korespondenta. Pracoval jsem tam asi dva a půl roku, filmoval příběhy z různých válečných oblastí po celém světě včetně Somálska, Bosny a Rwandě. V tom jsem také pokračoval.

Kdysi jsem zažíval obrovské úzkosti a to před každou cestou. Cestoval jsem na dobu neurčitou, sám a do vzdálených míst, kde stačilo velmi málo k tomu, abych zmizel z povrchu zemského. Měl jsem pocit, jako bych se vznášel v jakémsi prostoru, ovšem bez jakékoli podpory.

Když jsem ale přistál v rozvojové zemi, výzva dále pokračovala. Život mě stál pět dolarů denně, spal jsem v hotelech, které byly velmi zašlé, plné švábů a jiné havěti. Dokonce jsem i týdny nemluvil s žádnými lidmi a držel se pouze své provizorní rutiny, která zahrnovala oběd v poledne a večeři v šest. Vzpomínám si, že jsem tehdy potkal v Somálsku novinářku Christiane Amanpour. Měla své vozidla, přičemž byla doprovázena celou posádkou. Takováto kariéra byla vždy všemu tak vzdálená, všemu co jsem kdy dělal. Byl jsem stále ten jen s domácí videokamerou, bylo to pro mě velmi vyčerpávající a cítil jsem se příliš osamělý.

I když jsem se vrátil domů, stále jsem se cítil sám. Moji přátelé trávili čas pospolu, žili své životy a pochopitelně se tyto životy nevztahovali k životu, který jsem žil já. Již od některých takříkajíc transformačních období, kdy jsem byl svědkem podvyživených a umírajících dětí, překračoval jsem rozpadající se subjekty v ulicích, střelby ostřelovačů a setkání se s pozoruhodnými lidmi, kteří čelili obrovským překážkám, jsem nemohl svůj život vztahovat k životům tak odlišným, jako mají moji přátelé.

Dlouhou dobu jsem byl nešťastný, ale i tak jsem věděl, že to byla má kariéra a dělal jsem to pro sebe. Čím víc jsem viděl, tím víc jsem také potřeboval vidět. Nebylo místo, na které jsem se nechtěl vydat. I napříč všem rizikům jsem si nedokázal představit, že bych dělal něco jiného. Vím, že to zní iracionálně, ale doslova jsem se cítil, jako bych neměl žádné jiné možnosti. Měl jsem pocit, jako bych neměl na výběr. Muselo to přijít a to pro mě znamenalo, že neexistuje žádný jiný plán, tedy plán B.

Tehdy, když můj otec zemřel, svět náhle vypadal jako strašidelné míso. Necítil jsem, že bych se mohl na kohokoli jiného spolehnout a ještě se mě chopil strach z toho, co dalšího se vlastně může stát. Vše se ještě více zhoršila, když můj bratr spáchal sebevraždu- Chtěl jsem se tak stát autonomním a připravit se na každou eventualitu, chránit sám sebe od další bolesti. Právě proto si myslím, že je to vše součástí toho, co mě přitáhlo do válečných zón a na další místa, kde byl život všech lidí vzhůru nohama. Od těch, kteří stále žili, jsem se chtěl dozvědět o přežití, díky čemuž jsem pochopil, čím si tito lidé prochází a chápal jsem to mnohem lépe, než kdokoli jiný.

Poté co můj kontrakt s Channel One vypršel, jsem byl najat v ABC jakožto korespondent.

—-

Když můj kontrakt s Channel One vypršel, ABC nakonec mě najal-jako korespondent.Jak se ukázalo, ne dostat tu práci entry-level tam byla ta nejlepší věc, která se mi kdy stala. Kdybych dostal to, tak bych strávil asi dva roky jako asistent stolu a pak možná pracoval svou cestu do, já nevím, asistentka produkce? Pohyb na sítích v té době byla ledová. Ty by mohly být tam po celá léta předtím, než se ještě poslal střílet místní příběh. Neexistuje žádný způsob, jak bych někdy byly provedeny na plný úvazek tiskový zpravodaj po třech letech. Nebylo založena, vnitřní cesta k dělat to.