Kdysi jsem měl nápad. Byl tak brilantní, až jsem se bál, že jeho neuskutečněná realizace by byla pro svět přímo katastrofální. Nečekal jsem ani vteřinu a i přes to, že jsem měl chuť to vytroubit všude do světa, jsem se pustil do díla. Mé nadšení bylo obrovské a svou prací jsem se doslova bavil. Bavil jsem se do doby, než přišly první překážky. Byly to opravdu těžké časy a dnes na ně rád vzpomínám. Tyto časy mi přinesly oněch 5 kroků, které mě i po tvrdé srážce vždy navedou k úspěchu.

1. krok mě naučil, že chybami se člověk učí

Vždy jsem o tom hodně přemýšlel a chyb jsem se nesmírně bál. Bál sem se jich do té doby, než sem si všiml jedné a velmi podstatné věci. Chybou se člověk naučí mnohem víc, než když se chybu bude bát udělat a neudělá vůbec nic. Člověk je strůjcem svého osudu, ale pokud se bude bát dělat chyby, potom se nenaučí se z nich poučit.

Tato cesta vede do pekel, tedy pouze v případě, že se nehodláte z chyb poučit. Vždy když udělám chybu, analyzuji příčinu, poučím se a příště aplikuji správný postup. Stejně tak jako kuchař, když se učí dělat nové pokrmy a jiné složité pochoutky, se učí chybami. Nebýt chyb, nikdy se nestane kuchař úspěšným. Ovšem toto pravidlo lze aplikovat kdekoli a zde uvedený kuchař je pouze ilustrace.

2. krok mě naučil, že mám pouze omezený čas

Život je krátký, co si budeme povídat. Každý rok utíká jako voda. Já se naučil život vnímat právě jako tekoucí vodu, která má stálý a ten nejsilnější proud, který smete naprosto vše, co mu stojí v cestě. Stejně tak život stále běží a nehledě na to, co se děje, utíká jedna sekunda za druhou. To znamená, že každá ztracená minuta se rovná 60 ztracených sekund.

Nejprve vždy když bylo nejhůř, sem si řekl, že nic nemá cenu. Až později jsem si uvědomil i tento krok. Život stále letí a já nemám čas se litovat. Buď zvednu zadek a půjdu plnit svůj sen nebo zůstanu tam, kde jsem. Samozřejmě, že když zůstanu tam, kde jsem a budu se litovat, tak tím nic nevyřeším. Proto se kousnu a překonám bolest, která mě právě tíží. Stále mám na paměti, že život je krátký a chci-li ho prožít dle svých představ, pak nesmím usnout na vavřínech.

3. krok mě naučil, že vše špatné je k něčemu dobré

Jako jedna z mála věcí, která mě vždy napadne, je, že vše špatné je k něčemu dobré. Možná to nebyla správná volba, kterou jsem zvolil, ale přesto to byla volba a já ji zrealizoval. I to se cení. Mnoho sportovců ví, že se někdy musí rozhodnout a je to „buď a nebo.” Zkrátka někteří tento termín znají pod názvem „risk je zisk.” Buď zkusí hrát tvrdě a půjdou do rázného protiútoku nebo se nechají zastrašit a budou hrát při zemi. Budu-li se bát riskovat, potom ani výsledky nikdy nemohu očekávat kdo ví jak velkolepé.

Jestli je výsledek dobrý nebo špatný, přeci jen se vždy snažím na tom najít něco dobrého. Už jen samotná realizace je výborný pokrok a tím, že realizuji a aplikuji svá rozhodnutí do praxe, vím, že jsem v něčem dobrý a úspěšný.

4. krok mě naučil prohrávat

Sem tam jsem se musel naučit prohrávat. Stejně tak ve světě sportu se člověk musí umět naučit a především přijímat prohru. Přijde-li sportovec na hřiště, je připraven na dvě možnosti, přičemž je odhodlán získat jen jednu z nich a tou je samozřejmě vítězství. Ovšem ne vždy se podaří vyhrát a v případě, že prohraji, projevím úctu soupeři. Buď byl soupeř lepší, nebo alespoň vím, že jsem do toho nedal maximum. Tím alespoň zjistím, na co se mám příště a konkrétně zaměřit.

5. krok mě naučil, že není důležité, kolik ran dostanu, ale kolik jich dokážu snést

V životě jsem dostal mnoho ran a jistě jich mnoho ještě dostanu, ale o množství tu nejde. Jde o to, kolik jich dokážu snést a nezastaví mě. Tím pádem jsem se už dávno smířil s tím, že není radno se neustále vymlouvat na všechny kolem sebe, že někdo něco zavinil. Každý jsme svým způsobem jedineční a neseme zodpovědnost sami za sebe. Raději se vždy zamyslím sám nad sebou, jestli není opravdu chyba u mě samotného. Dokážete si představit trenéra, který vše svádí na jeho tým? Takový člověk, má být především vůdce a začít hledat chyby nejprve u sebe, teprve potom analyzuje potencionální možnosti chyb jinde.

Samozřejmě každého z nás potká mnoho životních ran a každý se s nimi musíme vypořádat. Čím déle se budeme užírat, tím déle to bude horší. Možná je to tvrdé, ale občas se člověk zkrátka musí kousnout a pokračovat, neboť život je krátký a sekundy tikají „tik-ťak-tik-ťak.”