Po dlouhé době mám mraky času. Jelikož jsem člověk velmi akční, tak je to pro mě v celku peklo. Nejdříve plno nápadů. Co udělám, přečtu, zařídím a napíšu. Jenže jak to tak bývá, plány nebyly těmi pravými a mně se do ničeho nechtělo. Znáte to nejspíš všichni. Velké nadšení a poté nic. Mozek po celém uspěchaném roce zahlásil STOP. Teď nebudeš dělat nic. Zděšení, ale úleva zároveň.
Často se říká, že když máme spoustu času na přemýšlení, tak vymýšlíme blbosti nebo se rýpeme v minulosti a pak z toho vznikají akorát tak problémy. Myslím, že každého z nás to postihlo minimálně 1x za život. Toho jsem se upřímně bála i já. Rozhodla jsem se jinak. Svůj čas zhodnotím. Žádné hrabání se v něčem, co stejně nezměním. Zkusím to trochu jinak.
Dostala jsem se na místo, kde čas plyne tak, jak si ho nastavíte. Na místo, kam se nikomu dobrovolně nechce. Přemýšlíte, co je to za místo? Žlutý nemocniční pokoj s číslem 1. Tři postele, v jedné já. Žádná televize. Jen telefon, tužka, papír, knihy a klid. Občasné zvuky sousedů, návštěv, mi připomínají, že nejsem sama. A ten drahocenný spánek, kterého je přes rok tak málo. Pro někoho divné místo na odpočinek, ale pro mě takové malé odproštění od světa.
Když to vezmu od začátku, tak knihu, tužku a papír jsem do ruky vzala až dnes. Po celých čtrnácti dnech osm dní spánku. Zbytek návštěvy a hlavně klid. Žádný každodenní kolotoč, jen klid. Čas pro sebe a své myšlenky. Tentokráte ne babrání se, ale přemýšlení a vnímání si. I ve žlutém pokoji si jde uvědomit spoustu věcí. I zde jde najít klid a srovnat si uběhlý rok.
Při svém pozorování jsem si potvrdila tři pravdy. Víme o nich, jen se jim úspěšně vyhýbáme, ignorujeme je a nepřipouštíme si je. Jsou to základní pravdy, kterými když se budeme řídit a budeme je mít na paměti, pomohou nám dosáhnout spokojenosti.
1. pravda by se dala nazvat spokojeností s tím, co dělám
Každá práce má svá pro a proti. Na tom se shodneme. V každém druhém článku se píše, že musíte svou práci milovat. Jedině pak vám to půjde a stanou se z vás profesionálové. Budete v ní nejlepší, a radost s úsměvy budete rozdávat na potkání. Co je jako malý – velký bonus, bude se vám dařit všude okolo. Zní to lákavě? Věřím, že ano. Komu by se to nelíbilo. A ano, je to možné.
Na oddělení, kde se nacházím, jsou sestry příkladem této pravdy. Nezáleží na jejich věku nebo zkušenostech. Záleží jen na tom, že si uměly vybrat práci, která je naplňuje. Za tu dobu, co tu jsem, jsem je neviděla zamračené nebo naštvané. Těch situací, kdy bych bouchla a odešla, bylo nepočítaně. I přes to si drží svůj úsměv. Bylo a je to stále pro mě milým překvapením, že na jednom místě se najde tolik spokojených lidí, kteří milují svou práci. I zde je to možné, i když si spousty lidí myslí, že to není možné. Proto se ptám vás, nespokojených remcalů: „Kdy s tím začnete dělat něco vy?“ Kdy si dovolíte být šťastní? Ano, první kroky mohou bolet, za tu spokojenost ovšem stojí. Narovná se tím i spoustu dalších věcí.
2. Pravdou by se dal nazvat respekt.
Respekt k čemu? Napadne vás. K lidem okolo vás. K tomu, co dělají a jací jsou. K jejich rozhodnutím, která jsou jen jejich a za nimiž si stojí a věří jim. Respektovat se vším všudy není jednoduché a cesta bývá dlouhá. Na konci ovšem najdete něco, co se nedá nikde koupit. Osvobodíte sami sebe a hlavně svou mysl. Proč řešit, že se někdo rozhodl tak a tak. Proč se pitvat v něčem, co stejně nezměníte. Co raději respektovat a řešit jen to, co řešit jde. Ta volnost, kterou si dopřejete, je k nezaplacení. Naučte se respektovat a vymažte z hlavy nepotřebné. Nechte si tam místo pro důležitější věci, pro sebe.
3. pravdou je uvědomit si, jací jste a smířit se s tím.
Nikdo jiný s vámi nebude tak dlouho, jako vy sami. Spousta z nás se radikálně mění jen proto, že si to někdo nebo něco žádá. Začínáme tak žít život někoho jiného. Ani nám ze začátku nedochází, že to nejsme my. Po pár letech, třeba při prohlížení fotek, nám některým dojde, jak moc jsme se změnili. V ten okamžik přichází fáze hodnocení, přemýšlení a občas i úzkosti, co jsme to se sebou udělali. Už se nesmějeme? Už nejsme spontální? Už nesníme? Už netvoříme? A proč? Takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Proč se to stalo? Zabili jsme sami sebe před léty, jen kvůli tomu, že si to někdo nebo něco žádal. Smutné, že?
Vezměte si okamžitě fotku z doby, kdy jste to byli VY! Dejte ji před sebe a napište, koho vidíte. Jaký ten člověk je. Co na něm máte rádi. Hotovo? Pokud ne, pište dále. Pokud ano, dejte vedle další fotku, tentokrát že současnosti. Udělejte to stejné. Až vše dopíšete, nechte je vedle sebe i s textem. Dejte sami sobě čas a prostor rozhodnout se, zda to chcete být opět vy, nebo vaše vypůjčené já. Volba je jen na vás. Třeba vznikne i mix, to se nevylučuje. Důležité je, abyste to byli VY!
Jsme pomalu na konci. Tři obyčejné pravdy, které vám umožní změnit život. Myslíte si, že ne? Tak se vraťte na začátek článku a čtěte znovu a znovu než si připustíte, že to tak opravdu je. Zanechte řeči okolo a dovolte sami sobě otevřít oči a vykročit.
Nový rok je tu a s ním nová předsevzetí. Využijte proto tento čas k opravdovému přemýšlení a věnování se pro jednou sobě. Zasloužíte si to.